Buržoazie

Střídá tvůj otec často koníčky a marně hledá smysluplný způsob, jak strávit tuto trochu volného času? Uklízí tvá matka donekonečna byt, přechází z pokoje do pokoje, aby mohla nakonec začít nanovo? Strachuješ se o svou budoucnost, jakoby to byla předem určená cesta a svět by skončil, kdybys z ní sešel? Pokud je tvá odpověď ano, vypadá to, že žiješ v sevření buržoazie, posledních barbarů na Zemi.

Stanné právo veřejného mínění

Pro *B* muže a ženu je veřejné mínění absolutní a nejdůležitější hodnotou protože ví, že žijí ve smečce. Smečce vyděšených zvířat, která se obrátí proti každému, koho nerozpozná jako člena vlastní smečky. Třesou se strachy když dumají nad tím, co si sousedé pomyslí o novám účesu jejich synka. Vymýšlejí způsoby, jak být normálnější než jejich přátelé a spolupracovníci. Neodvažují se nezapnout kropič trávníku nebo se vhodně neobléknout k jakékoliv příležitosti. Cokoliv je vytrhne z každodenní rutiny je přinejmenším podezřelé. Láska, touha a další emoce jsou choroby, které mohou člověka odloučit od stáda. Držte je v karanténě školních lásek, utajených aférek a nočních klubů – jen ať proboha nenakazí ostatní. Odvaž se, když tvůj fotbalový tým vyhrává, o víkendu se opij třeba do bezvědomí, půjčuj si obscéní filmy, jestli musíš, ale nesnaž se tady zpívat, mít radost, běhat nebo milovat. Za žádných okolností si nepřipusť jakékoliv city, které nepatří na pracoviště nebo ke slavnostní večeři. Za žádných podmínek si nepřiznej, že chceš víc nebo něco jiného než „všichni ostatní“, ať už je to kdokoliv nebo cokoliv.

Děti se to samozřejmě musí naučit také. Dokonce mezi nejvzpurnějšími a nejradikálnějšími nonkonformisty platí stejné pravidlo: neuváděj lidi do rozpaků tím že si stojíš za vlastním názorem. Nepoužívej „nesprávná“ gesta, nenásleduj „nesprávné“ trendy. Netanči, když se od tebe očekává že budeš stát, nemluv, když máš tančit, nedělej zmatek v pohybech, nestěžuj si na hudbu. Ujisti se, že máš dost peněz na různé společenské rituály. Abys udržel svoji identitu nedotčenou, ujasni si, ke které subkultůře a módnímu trendu chceš patřit, se kterou kapelou nebo politickým přesvědčením chceš být spojován. Neodvážíš se riskovat svoji identitu, že ne?! Identita je tvé brnění, tvá jediná ochrana před smrtí v rukou tvých přátel. Bez identity, bez hranic, které by definovaly tvé já, by jsi se změnil v nicotu, nebo ne?!

Generační rozdíly

Starší generace buržoazie nemá té mladší co nabídnout, protože v prvé řadě sama nic nemá. Všechna jejich kritéria jsou prázdná, všechno bohatství jen cenou útěchy, žádná z jejich hodnot v sobě nemá stopu štěstí nebo naplnění. Děti tohle vycítí a bouří se kdykoliv mohou. Tedy alespoň ty, které ještě nebyly ubity do strach nahánějící povolnosti.

Jak je tedy možné, že se B udržela po tolik generací? Absorbovala totiž tuto vzpouru jako součást běžného životního cyklu. A protože se „každé“ dítě bouří, když se dostane do určitého věku a vědomí si své já, je tato vzpoura brána jako nedílná součást dospívání – a tak je žena, která si chce svůj vzdor uchovat i v dospělosti, přinucena cítit se jakoby měla navždy zůstat dítětem. Bylo by dobré poznamenat, že krátký pohled do jiných kultur nám odhalí, že „vzpoura v dospívání“ není přirozená nebo nevyhnutelná.

Tato neustálá rebélie mladých také vytváří hluboké rozdíly mezi různými generacemi B a udržuje ji tak při životě. Na starší generace je pohlíženo jako na udržovatele statutu quo a mladší generace zatím nemají dostatečný rozhled aby poznaly, že jejich vzpoura je právě v tomto statutu quo již obsažena. Mladí lidé tak často udělají chybu a za zdroj svého neštěstí a frustrace označí starší generaci místo aby si uvědomili, že podstata jejich nespokojenosti je v mnohem rozsáhlejším systému. Vyrostou a sami se stanou dospělou B, neschopni si uvědomit, že pouze nahrazují své současné nepřátele, neschopni překlenout tzv. generační rozdíl a učit se od starších nebo se společně postavit na odpor. Takto různé generace B, které vypadají že bojují proti sobě harmonicky spolupracují jako součástky většího společenského systému a tím zajišťují maximální míru odcizení pro všechny.

Mýtus mainstreamu

B člověk je závislý na existenci mainstreamu na němž si zdůvodňuje svůj způsob života. Potřebuje mainstream protože jeho společenské instinkty jsou stejně zkreslené jako je vnímání demokracie: myslí si, že cokoliv chce většina musí být správně. A nic ho nemůže vyděsit tak, jako to, na co v poslední době přichází – že žádná většina není, jestli vůbec kdy byla…?!

Naše společnost je tak rozčleněná, tak odlišná, že v tomto ohledu je absurdní mluvit o nějakém mainstreamu. Částečně je to mýtus daný anonymitou našich měst. Téměř každý koho na ulici potkáš je pro tebe cizí člověk: tyto anonymní postavy jsou podvědomě zařazeny do šedé masy nazývající se mainstream, které jsou přisuzovány jakékoliv vlastnosti nebo majetek jenž konkrétní cizinec pravděpodobně vlastní (pokud je to obchodník, musíme mu závidět, protože je určitě důležitější a bohatší, pokud je to mladý nejistý rebel, musíme jím pohrdat, protože není jako my). Musíme být součástí této tiché většiny, neviditelné síly, která činí všechno tím, čím to je. Předpokládáme, že musíme být stejně „normální“ jako rodinky v TV reklamách. Nicméně faktem zůstává, že tyto reklamy zobrazují nedosažitelný ideál a nutí tak každého cítit se nedostatečně a nedokonale. Mainstream je k tomuto ideálu analogický. Udržuje všechny v jedné řadě a přitom je stejně nereálný jako dokonalá rodinka z reklamy na zubní pastu.

A nikdo se o tuto nepřítomnou masu nestará více než bohémské buržoazní dětičky. Dohadují se jakou hudbu použít při svých protestech aby získali „masový“ ohlas, jakoby snad existovala nějaká masa, kterou chtějí oslovit. Jejich společnost se skládá z mnoha komunit a jedinou otázkou je, ke které z nich chtějí patřit… ale „slušné“ oblečení, „náležitý“ jazyk a „vytříbené“ chování, nepředstavují nejlepší prostředek jímž by oslovili potencionální rebely v jejich řadách. Poslední rozbory ukazují že tzv. mainstream, kvůli kterému se na demonstracích slušně oblékají, je jen představa jejich buržoazních rodičů, vrytá hluboko do jejich kolektivního nevědomí jako symbol dospívající nejistoty a viny. Udělali by lépe, kdyby přeťali veškerá pouta s B a vypadali, cítili se a chovali se tak, jak je to teší a jak je jim příjemné – i když následují nějaký politický cíl: protože žádný cíl dosažený aktivisty v přestrojení není důležitější než boj za svět ve kterém by se lidé nemuseli převlékat, aby byli bráni vážně.

Tohle nemá sloužit jako omluva nejistým bohémům, kteří používají aktivismu ne jako prostředku pro sblížení se s ostatními, ale jako způsobu jak se od nich odlišit: tak zoufal si chtějí zakoupit nějakou identitu, že věří, že za ni musí zaplatit tím, že se vymezí proti ostatním. Poznáš je podle toho, jak důrazně upozorňují na svou politickou stálost a jistotu, jak se za každé sebemenší okolnosti nezapomenou označit za „aktivisty“. Politický aktivismus je téměř výhradně jejich parketa a výhradně je zde klíčové slovo… dokud se tohle nezmění, tak svět také ne.

Manželství a jiné náhražky lásky a komunity

Rozmnožování je pro buržoazní pár velká věc. Mohou mít děti jen za přesně stanovených podmínek. Cokoliv jiného je nezodpovědnost, hloupost a špatná volba do budoucna.aby mohli mít děti musí být připraveni vzdát se veškeré své svobody. Protože korporacemi vyžadovaná pohyblivost a nelítostný zákon soutěživosti zničil komunitní systém, který dříve zabezpečoval starost o děti. Dnes je každá rodina křehká militantní jednotka, uzamčená před okolním světem, jak v srdcích, tak v předměstích, kde žijí. Každá má svou uzavřenou citovou ekonomiku, kde klíčovým slovem je nedostatek. Otec a matka musí opustit vlastní životy a přijmout roli „té co poskytuje péči“ a „toho co nosí chleba“, protože v B světě jiné způsoby péče o dítě neexistují. Tak se jejich vlastní plodnost stává hrozbou pro jejich svobodu a přirozená součást lidského života mechanismem sociální kontroly.

Manželství a „základní rodinný kruh“ zde zůstali jako důsledek této katastrofy k velké smůle potencionálních milovníků a milovnic. Protože mladí dobrodruzi a cestovatelky jejichž touha je silná a chuť je zvyšovaná stálým nebezpečím a osamělostí, dobře ví, že láska a sexuální touha nemůže přežít ve špatných podmínkách – a zvláště ne v takových, za jakých se vidí většina manželských párů. Šedých, neživotných, napjatých, nudných… B manžel vidí svou jedinou zákonem povolenou milovanou osobu jen za těch nejhorších okolností: až potom co ho jakákoliv věc na světě stihla vyčerpat a naštvat na celý den. B manželka se učí ignorovat a odsoudit jako nepraktickou a nerealistickou jakoukoliv touhu po romantice, spontánosti nebo snění. To co opravdu potřebují je opravdová komunita starostlivých lidí, takže je rodičovství nepřinutí k nechtěné vážnosti a usedlosti. Budou mít možnost žít svá osobní dobrodružství a užít si tak čas, který spolu stráví. Už nikdy se nebudou cítit tak zoufale a osaměle.

Stejným způsobem je jim k ničemu stálý přísun jídla, pohodlí, technických vymožeností a zábavy. Protože každý stopař, každá hrdina, každý terorista ví, že tyto věci získávají skutečnou hodnotu až když je člověk ztratí a mohou poskytnout opravdové štěstí jen jako luxus při pronásledování větších cílů. Stálý přísun sexu, jídla, tepla a bydlení mění člověka v pouhé rozkoše, které si může dovolit. B člověk se vzdal své šance sledovat skutečné cíle ve svém životě, výměnou za zabezpečení pohodlí; ale to mu neposkytne víc radosti než přítomnost jeho spoluvězňů.

Radosti náhradního života

Můžeš si udělat krátký výlet za neuskutečněnými touhami B jen tím, že zapneš TV nebo navštívíš jejich kino. Snaží se strávit v těchto virtuálních realitách maximum času protože instinktivně cítí, že jim poskytují víc vzrušení a uspokojení než skutečný svět. Nejsmutnější na tom všem je, že dokud je příslušníkem B je všechno tohle pravda. Dokud bude přemisťovat své touhy do trhu a platit za pouhé náhražky uspokojení, zůstane uvězněn v prázdné skořápce vlastního já.

Tyto touhy nemusí být vždy nijak zvlášť krásné. Chutě a sny B člověka jsou nakaženy chorobnou toho po moci a vládnutí stejně jako jeho společnost. To nejbližší co si vybaví pod pojmem „volná svobodná touha“ je představa všestravující destrukce která se znova a znova zjevuje v temném srdci jeho nejdivočejších horečnatých snů. Tohle koneckonců dává smysl – co jiného než ničit může člověk ve světě plném strip-klubů a zábavních parků?!

B člověk není schopen pohlížet na své touhy jinak než jako na nešťastné projevy slabosti léčitelných placebem, protože jeho život nikdy nebyl o pronásledování štěstí – strávil několik století získáváním vyššího a vyššího stupně „přežívání“ na úkor všeho ostatního. Dnes v noci sedí v obývacím pokoji obklopen počítači, domácími kiny, mikrovlnkami, mobilními telefony a stále nemá představu, kde se stala chyba.

B člověk existuje jen díky klapkám na oči, které nosí a které ho chrání před představami odlišného způsobu života. Vždycky vám řekne, že kdokoliv z migrujících dělníků jeho vlastního národa nebo mnichů v Tibetu by se také stál B jen kdyby si to mohl dovolit. Snaží se seč může aby si tuto iluzi udržel, protože bez ní by stál tváři v tvář skutečnosti, že zahodil svůj život pro nic.

B člověk není jednotlivec, není ani skutečná osoba, je to rakovina, kterou máme všichni v sobě a teď se můžeme vyléčit…

zobrazeno 3843x | poslední úprava 27.12.2008