Sveden představou o skutečnosti

Kapitolka Image z knihy Days of war Nights of love, strana 141.

Když jsem si jako malé dítě prohlížel časopisy, myslel jsem si, že tam někde musí být kouzelný svět, tam, kde všechno vypadalo a bylo perfektní. Na těch stránkách jsem mohl vidět jeho obrázky - zakouřený vzduch v potemnělých místnostech naplněných dramatem, jak mladá modelka polehává dle navrhářových představ. Myslel jsem si, že právě tam najdu vzrušení a dobrodružství, ve světě, kde je každá místnost dokonale vyzdobená a kde je šatník každé ženy plný krásného oblečení, pečlivě ale zároveň troufale a šikovně vybraným. Byl jsem odhodlaný mít svůj vlastní život plný dobrodružství a okamžitě začít hledat tyto místnosti a ženy. A ačkoli jsem od té doby zjistil, že romantika a vzrušení málokdy přicházejí ruku v ruce s jejich představami, které nám jsou prezentovány – obvykle je právě opak pravdou, že se dobrodružství nachází přesně tam, kde není času ani energie na udržování si zevnějšku – stále se někdy přistihnu, jak myslím na to, že by všechno mohlo být dokonalé jedině tehdy, kdybych žil v tom malebném srubu s krásnými koberečky.

Ať už každý z nás hledá cokoliv, všichni máme sklony k tomu, jít za našimi touhami následováním různých vyobrazení: symbolů věcí, po kterých toužíme. Kupujeme si kožené bundy, když chceme vzpouru a nebezpečí. Utrácíme za rychlá auta ne kvůli tomu, že bychom chtěli rychle jezdit, spíše kvůli tomu, že chceme znovu získat naše ztracené mládí. Když chceme celosvětovou revoluci, tak si kupujeme letáky a samolepky na auto. Nějakým způsobem se domníváme, že když budeme mít všechny správné doplňky, tak nám to dá skvělý život. A když si budujeme vlastní životy, často tak činíme ve shodě s představou, se vzorem, který pro nás byl přychystán: hipík, podnikatel, žena v domácnosti, pankáč.

Proč se dnes tolik zabýváme představmi, spíše než se soustřeďujeme na skutečnost, na naše vlastní životy a pocity jako takové? Jeden z významů, proč dosáhly představy takové významnosti v dnešní společnosti je ten, že se snadno prodávají. Reklamy a marketing, které zde jsou proto, aby prodávaly produkty s určitou symbolickou hodnotou, které zajímají zákazníky, přetvořili naši kulturu. Společnosti rozšiřovaly a rozšiřují propagandu, abychom uvěřili v kouzelnou moc jejich produktů, po celé generace: parfém nabízí úspěšnost, soda nabízí mládí a energii, ryfle nabízejí přitažlivost. V práci vyměňujeme náš čas, naši energii a naši kreativitu za možnost zakoupit si tyto symboly – a stále je kupujeme, protože je jasné, že žádný počet cigaret nikomu nemůže poskytnout opravdové zadostiučinění. Spíše než by uspokojovaly naše potřeby, je tyto produkty znásobují: protože za účelem jejich získání, se dostáváme k tomu, že rozprodáváme části našich životů. Stále jdeme vzad, aniž bychom věděli o nějaké jiné cestě, doufajíce, že nové výrobky (svépomocné knihy, punkové desky, ten srub s krásnými koberečky) budou právě těmi, které všechno napraví.

Jsme snadno přesvědčitelní k pronásledování těchto představ, protože je jednoduše snažší změnit kulisy kolem nás, než změnit naše vlastní životy. Jak méně problémovější a jak míň riskatní by to všechno mohlo být, kdybychom byli schopni učinit naše životy dokonalými jen sbíráním těch pravých doplňků! Žádná účast není nezbytná. Představa přichází, aby ztělesnila všechno to, po čem toužíš, a ty trávíš všechen tvůj čas a soustřeďuješ všechnu tvoji energii na to, pokusit se vychytat všechny detaily (bohémové se snaží najít perfektní černý baret a tu pravou poezii, které by naslouchali – nějací jiní blbečci potřebují být viděni s těmi správnými přáteli na těch správných večírcích, pít to správné pivo a mít na sobě tu správnou neformální smoginkovou košili), raději než bys pronásledoval tvoje vlastní touhy – protože je samozřejmě jednodušší stotožnit se s nalajnovonou představou, než rozpoznat přesně to, co ve svém životě chceš. Pokud ovšem chceš zažít opravdové dobrodružství, australská honácká bunda nebude stačit. A pokud cheš zažít opravdovou romantiku, večeře a pak kino s nejoblíbenější holkou od vás ze školy možná budou málo.

Tak jak jsme zaujati představami, tak se naše hodnoty začali točit kolem světa, kterého ve skutečnosti nikdy nebudeme schopni zakusit. Žádná cesta nevede do stránek toho časopisu, není žádný způsob jak se stát typickým pankáčem nebo skvělým ředitelem. Jsme „chyceni“ v tomto skutečném světě navždy. A přesto pořád hledáme život v obrázcích, v módě, ve výjevech všech druhů, ve všem co můžeme sbírat nebo sledovat – místo toho, abychom něco dělali.

HLEDÁME ŽIVOT V PŘEDSTAVĚ ŽIVOTA

Sledování z postraní

Nejzajímavější věcí na pozorování je, že znehybňuje diváka: stejně jako představy soustřeďují jejich pozornost, hodnoty a nakonec jejich životy okolo něčeho, mimo je samotné. Drží je to zaměstnané aniž by je to nutilo být aktivními, vnucuje jim to pocit, že jsou potřební pro věc, aniž by jim to dávalo sebemenší moc tu věc nějak ovlivnit. Pravděpodobně bys mohl/a vymyslet tisíc různých příkladů: televizní vysílání, akční filmy, časopisy přinášející novinky ze světa celebrit, divácky atraktivní sporty, představitelé „demokracie“, katolické kostely.

Divák také izoluje obyvatelstvo jehož pozornost tyhle věci vyvolávají. Mnoho z nás ví více o fiktivních postavách z oblíbených komedií, než o životech a láskách našich sousedů – protože i když se s nimi bavíme, předmětem našich rozhovorů bývají televizní programy, zprávy, počasí; tímto způsobem slouží informace a zážitky, které jako diváci mass-médií sdílíme, k oddělení nás od druhých. Stejně je tomu na velkém fotbalovém zápase: všichni sledující z nekrytých tribun jsou vlastně nikdo, i navzdory všemu, čím doopravdy jsou. Mohou sedět jeden vedle druhého, ale jejich oči jsou zaměřeny jen na hřiště. Jestliže mezi sebou mluví, téměř nikdy to není o nich, ale o hře, která jim právě probíhá před očima. A ačkoli se fotbalový fanoušci nemohou účastnit hry kterou pozorují, nebo uplatnit jakkýkoliv vliv na hráče, připisují maximální možnou důležitost herním momentům a spojují si jejich vlastní potřeby a touhy s výsledkem zápasu tím nejneobvyklejším způsobem. Raději než by soustředili jejich pozornost na věci, které mají pro jejich touhy skutečný význam, přestavují své touhy tak, aby se točili kolem věcí, kterým věnují pozornost. Jejich jazyk dokonce pojí dosažené výsledky týmu kterému fandí, s jejich vlastními činy: „dali jsme gól“!, „vyhráli jsme“! křičí fanoušci z jejich sedadel a pohovek.

Tohle všechno stojí v ostrém kontrastu ke způsobu jakým lidé mluví o věcech, které se dějí v našich městech a komunitách. „Stavějí novou dálnici.“ říkáme o změnách, které probíhají v našem okolí. „Co vymyslí příště?“ říkáme o posledních vědeckých pokrocích. Naše mluva odhaluje, že se považujeme za diváky našich vlastních společností. Ale to nejsou „Oni“, tajemní Jiní Lidé, kteří učinili svět takovým jakým je. Jsme to my, lidstvo samo. Žádné malé skupiny vědců, projektantů a bohatých byrokratů by nemohly zvládnout všechnu tu práci, vynalézání a organizování pro nás, abychom změnili tuto planetu; potřebovalo to a stále potřebuje nás všechny, pracující pospolu, abychom tohle mohli udělat. My jsme ti, kteří to dělají, každým dnem. A pořád se zdá, že většina z nás cítí, že můžeme ovládat fotbalový zápas více než naše města, zaměstnání a dokonce naše vlastní životy.

Možná můžeme dosáhnout většího úspěchu v pronásledování štětí, když se opravdu začneme pokoušet se zapojit. Raději než naplňovat naše představy, můžeme pátrat po vzrušujících a užitečných zkušenostech; protože štěstí nepřichází z toho co máš nebo z toho jak vypadáš, ale z toho co děláš a jak se cítíš. A místo přijímání role pasivního diváka sportu, společnosti a života, je na každám z nás, aby přišel na to, jak hrát aktivní a podstatnou roli v budování světů kolem a uvnitř nás. Možná, že jednoho dne budeme schopni vybudovat novou společnost, ve které bychom se mohli všichni společně podílet na rozhodnutích, které by ovlivnily životy jež vedeme; potom si skutečně budeme schopni vybrat naše vlastní osudy, namísto toho, abychom se cítili bezmocní a opomenutí.

Jaký má smysl něco dělat, když se nikdo nedívá?

Všichni toužíme po tom být slavní, být vídáni a vydržováni médii, protože jsme všichni začali věřit více v to, co jde vidět, než v to, co může být prožito. Tak nějak máme všechno pozpátku a představy se nám zdají skutečnější než zážitky. Abychom věděli, že skutečně jsme, že jsme důležití, musíme vidět naše duchy zachycené na fotkách, v televizních pořadech a na videokazetách, ve středu zájmů veřejnosti.

A když jedeš na dovolenou, co vidíš? Haldy turistů s videokamerami nacpanými na jejich očích, jako by se snažili vysát všechen ten skutečný svět a přeměnit jej na dvojdimenzionální svět obrázků. Vidíš turisty trávící jejich „volný čas“ pozorováním světa skrze uzoučkou skleněnou čočku. Jistě, přeměna všeho, co můžeš zakusit tvými pěti smysly, na zaznamenanou informaci, kterou můžeš sledovat jedině z dálky, nezaujatě, poskytuje iluzi, že máš kontrolu nad životem: můžeme si je přetočit a přehrávat znova z znova, než všechno bude vypada směšně. Ale co je tohle za život?

„Jaký má smysl se dívat, když nikdo nic nedělá?“

zobrazeno 1982x | poslední úprava 27.12.2008