Anarchie a hierarchie

Strana 34 z knihy Days of war Nights of love. Jedná se o poslední část z kapitoly A is for Anarchy - No gods No masters . Samozřejmě se dá číst samostatně.

Znovuzrození anarchismu v podobě osobního přístupu k životu

Přestaňme už konečně přemýšlet o anarchismu jen jako o „uspořádání společnosti“, jako o společenském systému. Z naší pozice v tomto tak ovládaném a kontrolovaném světě, je nemožné si představit život bez autorit, bez zákonů a vlád. Není divu, že anarchismus není většinou brán vážně jako rozsáhlejší politický nebo sociální program: nikdo si neumí představit, jaké by to doopravdy bylo, kdyby fungovala společnost založená na anarchistických principech. A ani si neumíme představit jak toho vlastně dosáhnout – a neumí to často ani sami anarchisté.

Zkusme místo toho všeho přemýšlet o anarchismu jako o individuálním přístupu k sobě a k druhým - jako o přístupu k životu. To už přece není tak nemožná představa! Chápáno tímto způsobem, čím by vlastně anarchismus byl? Byl by rozhodnutím myslet samostatně, spíš než slepě následovat někoho nebo něco. Byl by odmítnutím hierarchie - odmítnutím toho, že „bohem daná“ autorita jakéhokoliv národa, zákona nebo jiné moci, je víc než tvá autorita nad tebou. Byl by instinktivní nedůvěrou a odmítnutím těch, kteří si přisvojují pozice sociální nadřazenosti nad ostatními a zároveň odmítnutím těchto pozic pro sebe. Ale nejvíc ze všeho by byl požadavkem toho, že každý z nás je nejen schopen vybrat si svůj vlastní osud, ale také to přímo udělat. Podle této definice je zde mnohem více anarchistů, než by se mohlo zdát, přestože většina lidí by se takto neoznačila. Většina lidí, když se nad tím zamyslí, chce mít právo žít svůj život, právo myslet a jednat podle sebe. Většina lidí, v otázce co by měli dělat, věří spíše sobě než jiné neosobní (úřední) moci, která jim něco nařizuje. Skoro každý cítí úzkost, když zjistí, že stojí proti neosobní, nelidské moci byrokracie a státu.

Nechceš být vydán/a na milost vládě, úředníkům, policii nebo jiným vnějším silám, nebo snad ano? Chceš aby ti autority diktovaly jak žít tvůj život? Nechceš spíš žít podle sebe, věřit čemu chceš, nebo si alespoň udělat volno, kdykoliv chceš? V našich každodenních životech jsme všichni anarchisté. Kdykoliv se rozhodneme sami za sebe, kdykoliv přebíráme odpovědnost za své činy, uvádíme anarchismus do praxe. Takže jestli jsme všichni od přírody anarchisté, proč vždycky skončíme přijmutím nadvlády jiných, nebo dokonce vytvořením moci, jenž by nám vládla? Nechceme raději konečně přijít na způsob, jak žít spolu s ostatními a dohodnout se přímo mezi sebou, a ne být pořád jen závislí na nějakých vnějších pravidlech? Systém, který ONI přijímají je ten, ve kterém TY musíš žít…

Opravdu potřebujeme pány, aby nám rozkazovali a vládli nám?

Na západě, po tisíce let, nám byla vnucována centralizovaná státní moc a hierarchie vůbec a to na základě předpokladu, že je jí zapotřebí. Je nám vštěpováno do hlavy, že bez policie bychom se pozabíjeli navzájem, že bez šéfů by se neudělala žádná práce a že bez vlády by se civilizace rozpadla na kusy. Je tohle všechno ale určitě pravda? Určitě je pravdou to, že když se šéf nedivá, udělá se míň práce, že když padne vláda, nastane chaos a občas se vyskytne násilí, když není přítomna policie. Ale znamená tohle všechno, že jiné uspořádání společnosti neexistuje?

Opravdu zaměstnanci nic nedělají, pokud nejsou pod dohledem? Je zvykem, že bez popohnání nepracují? A protože nesnáší, když jsou kontrolováni, instruováni a ponižováni jejich manažerem, udělají jen tolik práce kolik musí a nic víc? Možná, že kdyby pracovali na společném cíly, spíš než byli placeni za slepé plnění rozkazů, nebo za práci na něčem, o čem nerozhodují a co je ani v nejmenším nezajímá, byli by pak aktivnější. Netvrdíme, že každý je připraven a schopen takto pracovat. Ale naše lenost je spíše podmíněna prostředím a dobou ve které žijeme, než naší přirozeností. A v jiném prostředí možná zjistíme, že lidé nepotřebují šéfy k tomu, aby dobře vykonávali svou práci…

A co se týče policie a její nutnosti pro udržení pořádku: Nebudeme mluvit o tom, jak její role „vynucovače zákona“, přináší na povrch ty nejbrutálnější stránky lidské povahy. Ani o tom jak policejní brutalita ve skutečnosti nepřispívá pořádku. A ani nebude plýtvat slovy o vlivu policie na civilní obyvatelstvo žijící v policejním státě. Jakmile policie není přímým vyjádřením tužeb společnosti, které má sloužit (a to nastává velmi rychle - kdykoliv je ustanovena policejní složka, stává se silou, která stojí vně společnosti, tudíž vnější autoritou), je pro zbytek této společnosti donucovací silou a ničím jiným. Násilí se nevztahuje pouze na fyzickou újmu: každý vztah nastolený mocí, jako třeba ten mezi policií a občany, je vztah násilný. Jedná-li s tebou někdo násilně, brzy začneš jednat násilně i ty s ním. Není tedy nemožné, že nevyslovená policejní hrozba na každém rohu ulice – v podobě všudypřítomných uniformovaných neosobních představitelů státní moci – spíše přispívá k růstu napětí, než aby jej rozptýlila. Jestli ti to takhle nepřijde a jsi běloch ze střední vrstvy západní společnosti, zkus se zeptat chudého černocha nebo hyspánce, jak se v přítomnosti policie cítí on.

Když jsou běžné způsoby lidské interakce založeny na hierarchické moci, když lidské vztahy často končívají dáváním a přijímáním rozkazů (v práci, ve škole, v rodině, u soudu), jak bychom pak mohli očekávat, že žádné násilí ve společnosti nebude?! Lidé jsou zvyklí užívat proti sobě sílu autoritářské moci no a samozřejmě tohle už není daleko od používání síly fyzické. Možná, že kdybychom si zvykli jednat s ostatními jako se sobě rovnými, utvářet vztahy založené na stejném zájmu o potřeby ostatních, už nikdy bychom neviděli tolik lidí používat fyzickou sílu proti sobě.

A co vláda? Rozpadla by se bez ní naše společnost na kousíčky a naše životy zároveň s ní?

Pravda je, že bez vlády by byly věci jiné než jsou nyní – ale bylo by to nutně špatné? Je naše moderní společnost opravdu tím nejlepším možným? Má cenu dávat pánům a vládcům tak velkou moc nad našimi životy, jen ze strachu zkusit něco nového? Vedle toho nemůžeme přisuzovat vládě to, že nás chrání před hromadnými krveprolitími - je to totiž právě vláda, která provádí ta největší zvěrstva - války, holocausty, centrálně řízené otroctví - vyhlazování celých národů a kultur. Ano - když vláda padne, je možné že spousta lidí přijde o život v nastálém chaosu a bojích. Ale tyhle boje vždy nastanou jen mezi mocichtivými hierarchickými skupinami nebo jinými rádoby vládci. Pokud bychom hierarchii celkově zavrhli a odmítli jakékoliv vyšší síly, které by nás chtěly ovládat, už nikdy by nenastal žádný rozsáhlejší konflikt, válka nebo holocaust. Byla by tu zodpovědnost, kterou by stejnou měrou nesl každý z nás. Kolektivní odmítnutí uznávání jakékoliv moci, které bysme měli sloužit. Nepřísahat věrnost nikomu jinému než nám a našim blízkým! Kdyby se všichni chovali takto, už by žádná válka nenastala. Nikdy…

Samozřejmě i když je svět zcela prostý hierarchie možný, neměli bychom žít v iluzi, že ho někdo z nás spatří a také by to neměl být náš záměr. Protože je hloupé zařizovat si život podle toho, co nikdy nebudeme schopni si vyzkoušet. Měli bychom se raději snažit rozeznávat šablony dominance a podrobení v našich životech a snažit se z nich vymanit jak nejvíc to jen jde. Měli bychom uvést do praxe anarchistický ideál – ni boha ni pána – do každého dne našich životů. Pokaždé když někdo nepřijme autoritu moci, pokaždé když uteče ze systému dominance aspoň na chvíli (ať už to znamená udělat něco zakázaného učitelem nebo šéfem, nebo se chovat ke členu jiné sociální vrstvy jako k sobě rovnému), je to vítězství pro jednotlivce a rána zasazená hierarchii.

Pořád věříš že je nemožné žít v nehierarchické společnosti? Je zde mnoho příkladů z historie: křováci z Kalaharské pouště stále žijí bez hierarchie, nikdy se nesnažili nutit nebo rozkazovat někomu, ale pracovali společně a každému prokazovali svobodu a autonomii. Samozřejmě jejich společnost byla zničena, naší více moci- a bojechtivou kulturou – ale to neznamená, že by nemohla existovat rovnostářská společnost, která by stála v opozici a byla dobře bráněna před zásahem vnějších sil. William Burroughs píše ve své knize „Cities of the red night“ o anarchistické pirátské pevnosti pár století zpět, která byla právě takovou společností.

Jestli potřebujete příklad, který je bližší vašemu životu, vzpomeňte si jak jste se naposled sešli se svými přáteli a strávili společně páteční večer. Někdo přinesl jídlo, další obstaral zábavu třeba v podobě filmu na DVD a další zase něco jiného, ale nikdo se nesnažil vystopovat, kdo komu co dluží. Dělali jste věci jako skupina a užívali si společně - nikdo nebyl k ničemu nucen a nikdo si nepřisuzoval pozici vůdce. Tyto chvíle nekapitalistických, nenucených a nehierarchických vztahů se v našich životech pravidelně vyskytují a právě tehdy získáváme nejvíc od ostatních. Právě tehdy si nejvíc užíváme jejich společnosti… Ale pořád se nějak ne a ne stát, aby celá společnost fungovala tímto způsobem – tak jak fungují naše přátelství a milostné vztahy. Pravda, je vznešený cíl chtít, aby tohle vše fungovalo – ale odvažme se už konečně dosahovat vyšších cílů! Nespokojujme se s ničím jiným, než s tím nejlepším, co můžeme v životě získat.

„Anarchismus“ je revoluční myšlenka založená na tom, že nikdo jiný než ty sám není víc kvalifikovaný k tomu učinit rozhodnutí jaký bude tvůj život.

• znamená přijít na to, jak SPOLUPRACOVAT na uspokojení potřeb jednotlivce, jak pracovat SPOLU a ne „pro“ někoho nebo proti někomu. Pokud je tohle nemožné, znamená to upřednostňovat boj před podvolením se a dominancí.
  

• znamená nevážit si jakéhokoliv systému nebo ideologie víc, než lidí, kterým má sloužit, nevážit si čehokoliv teoretického víc než skutečných věcí v tomto světě. Znamená mít víru v lidské bytosti (a zvířata atd.), bojovat za sebe a za ostatní, a ne bojovat kvůli „zodpovědnosti“, ne z nějaké příčiny nebo jiných neurčitých pohnutek.
  

• znamená nevnucovat svým touhám hierarchické pořadí, ale přijímat je všechny a zároveň přijímat sama sebe. Znamená nesehnout se před jakýmikoli vnějšími zákony, neomezovat své emoce jen na ty praktické a očekávané, neuzamykat své instinkty a vášně do klecí: protože žádná klec není dost veliká na to, aby pojmula lidskou duši ve všech jejích rozletech, hloubkách a výškách.
  

• znamená odmítnutí předat zodpovědnost za své štěstí do rukou kohokoliv, ať už je to rodič, milenec/ka, zaměstnavatel nebo společnost samotná. A znamená vzít břemeno hledání smyslu a štěstí života na vlastní ramena…
  

Co jiného bychom měli v životě hledat když ne štěstí? Jak by abstraktní pojmy jako „odpovědnost“, „řád“ nebo „vhodnost“ mohly být důležitější, než skutečné potřeby člověka, který tyto pojmy vymyslel…?! Měli bychom raději sloužit zaměstnavatelům, rodičům, státu, bohu, kapitalismu, morálnímu zákonu, hnutí nebo společnosti než sami sobě…?! Kdo vám tohle vůbec řekl?!

zobrazeno 1966x | poslední úprava 1.10.2008