Mrtvá ruka minulosti

Days of war Nights of love, str. 109, kapitola Historie.

Ti, jenž nejsou schopni zapomenout na minulost, jsou odsouzeni k jejímu opakování.

Vzpomínáš si, jak odlišně plynul čas, když ti bylo 12náct let? Jedno léto bylo jako celý život a dnes se ti zdá, že každý den ubíhá tak pomalu, jako by trval celý měsíc. Tehdy se všechno zdálo tak nové, nepoznané a svěží: každý den byl plný nových zážitků a pocitů z nich, a než léto skončilo, byl z tebe už někdo jiný. Možná, že jsi cítil/a nespoutanou svobodu, než tě poté záhy opustila: cítil/a ses, jako kdyby se mohlo stát cokoliv, jako kdyby tvůj život mohl skončit tím, že se staneš prakticky čímkoliv. A teď, o kus dále ve tvém životě, se to už tak nepředvídatelné nezdá. Věci, které byli kdysi tak nové a neustále se měnící, už dávno ztratily svoji svěžest a to vzrušení z nich už je taky pryč. A budoucnost, která teď stojí před tebou, vypadá jako by už byla předurčena tvojí minulostí.

Každý z nás je ovládán historií: minulost nad námi visí jako mrtvá ruka, která nás vede a ovládá. V ten samý čas, kdy dává jednotlivci představu o něm samém - jeho „identitu“, hromadí nad ním velikou tíhu. A on pak musí bojovat, aby se jí zbavil, pakliže chce zůstat natolik svobodný, aby mohl pokračovat v poznávání svého života a sebe samého. Pro umělce je to stejné: i to nejvyzývavější zlepšení se může stát berlou a klisché. Když umělec přijde s dobrým řešením neobvyklého problému, je pro něj těžké se od něj oprostit, aby si mohl představit další možná řešení. Lidé se prostě chytají do vlastních pastí a tyto pasti chytí i ty, kteří přijdou po nich. Je složité přijít s něčím úplně novým, když je člověk sám proti tisícům let barvité historie a tradic. A stejné je to pro milence a milenky, pro matematiky i pro dobrodruhy: pro všechny je minulost soupeřem činů v přítomnosti, se stále rostoucí sílou minulosti, kterou je potřeba překonat. Je to stejné i pro radikály a aktivistky. Konvenční moudrost říká, že znalost minulosti je nepostradatelná pro svobodu a sociální změnu. Ale dnešní radikální myslitelé a aktivisté nejsou o nic blíže k tomu změnit svět díky jejich znalostem minulých filozofií a minulých úsilí. Jsou ponořeni v antických metodách a argumentech, neschopní pochopit to, co je potřeba teď v přítomnosti. Jejich tradiční úsilí je chytilo v bitvě, která se nedá vyhrát - brání pozice již dlouho nepotřebné a zastaralé; jejich neměnící se odkazy na minulost nejen že jsou nesrozumitelné pro ostatní, ale zároveň jim brání soustředit se na to, co se děje kolem nich samotných.

Zvažme co je na historii tím, co nás tolik oslabuje. V případě světové obecné historie lidstva je to ten jediný anti-subjektivní přístup k chápání minulosti: Historie (s velkým „H“) je údajně viděna nezaujatým okem vědy, něco jako „s nadhledem“ – můžeme tomu říkat třeba „absolutní pravda o minulosti“. Ale chápání Historie vyžaduje individuální zvážení pocitů a zážitků spíše než „oficiální pravdu o minulosti“. Ale není to jen ta oficiální historie, která nás tak oslabuje a omezuje. Je to i samotná představa o minulosti jako takové. Zkus o světě přemýšlet tak, jako že obsahuje všechen minulý a budoucí čas stejně jako přítomné místo. Jednotlivec může přinejmenším doufat v to, že bude mít kontrolu nad tou částí světa, která je v budoucnosti; ale minulost působí jen směrem na něj, on nikdy nemůže zpět ovlivnit ji. Jestliže člověk přemýšlí o světě, že se skládá především z přiměřeně působivé budoucnosti, bude chtít mít svobodu ve svém rozhodování ohledně svého osudu a odhodlání do života. Ale jestliže se jeho výhled na svět skládá především ze světa v minulosti, staví ho to do pozice bezmoci: nejen, že není schopný ovlivnit svět ve kterém žije, ale to, co nadále přetrvává z budoucnosti, je již z velké části předurčeno následky minulých událostí.

Kdo pak bude chtít být tím bezvýznamným flekem blízko konce osmitisícileté historie lidské civilizace? Taková představa světa může vést jen k pocitům marnosti a předurčení. Měli bysme o světě přemýšlet jinak, abychom mohli utéci jeho nástrahám. Je třeba se snažit umístnit naše duše a naše každodenní bytí tam, kam právoplatně náleží - do středu našeho světa, a setřást veškerou tíhu minulosti. Čas se před a za námi může ohromně rozprostírat, ale to není prožívání života. A není to ani to jak si ho musíme představovat, jestliže v něm chceme najít nějaký smysl. Jestliže se odvážíme vrhnout se do neznáma a do nepředvídatelna, do neustálého hledání situací, které nás nutí být v přítomných okamžicích, pak se můžeme zbavit pocitů neustálé nevyhnutelnosti a předurčenosti a odstoupit od historie.

Co to znamená odstoupit od historie? Jednoduše vstoupit do přítomnosti, vstoupit do sebe. Čas je stlačený na okamžik, prostor je koncentrovaný na bod, a ta sytost života je radost sama o sobě. Kýla, která se objeví, když setřeseš všechno co dříve přišlo, není jen přerušením spojení s minulostí – vytrháváš se pryč z minulo-budoucí nepřetržitosti. Řítíš se do vakua, kde se může stát cokoliv a jsi přinucen/a přetvořit sebe sama. Je to děsivá senzace a stejně tak je osvobozující. A nic falešného nebo zbytečného to nemůže přežít. Bez těchto čistek se život stává přeplněným smrtí a suchem, takže je skoro nemožné jej žít...

Nic z toho neříká, že bychom měli prominout záměrné lži těch, kteří chtěli přepsat historii, s úmyslem chytit nás ještě hlouběji do pasti ignorace a pasivity. Řešením ale není bojovat s jejich údajnými „objektivními pravdami“ pomocí většího uplatňování Historické Pravdy – protože to už není minulost, kterou potřebujeme a která by nás měla zatěžovat nebo zajímat. Více zájmu o dnešek! Nesmíme jim dovolit, aby přinutili naše životy a naše myšlenky točit se jen okolo toho, co už bylo. Místo toho je potřeba si uvědomit, že je jen na nás abychom odkryli, co je pravdivé na přítomnosti a co všechno je možné udělat.

Co teda můžeme přijmout namísto Historie? Co třeba nějaký mýtus?! Ale nikdy už ne ty nesrozumitelné pomluvy a svaté lži náboženství a kapitalismu. Mýtus neprohlašuje falešnou nestrannost nebo objektivní Pravdu a ani nezamýšlí nabídnout vyčerpávající vysvětlení vesmíru. Mýtus náleží každému, stejně tak je každým vytvořen a přetvořen, takže nikde nemůže být zneužit k povýšení jedné skupiny lidí nad druhou. A neoslabuje nás – místo toho, aby chytal lidi do okovů příčiny a následku, mýtus jim ukazuje tu enormní škálu možností, které jejich životy mohou nabídnout. Mýtus znova soustřeďuje svět okolo jejich vlastních zážitků a ambicí. Když večer okolo táborového ohně vyprávíme příběhy o hrdinech a hrdinkách, o jejich snahách, dobrodružstvích a společnostech ve kterých žili, nabízíme další příklady toho, jak je možné skutečně žít. Mohou se najít tací, jenž budou hrozit, že se celý svět rozpadne, jestliže se nebudeme zajímat o minulost - jestliže budeme přemýšlet jen o přítomnosti. Tak ať se rozpadne! Mnoho dobrého i zlého z historie se již stalo a stále se to opakuje. Uprchněme z toho jednou a provždy! Udělejme skok z Historie a vytvořme si svět, ve kterém žijeme a o který se staráme - svět z okamžiků našich každodenních životů – jedině tehdy ze světa můžeme učinit místo, které má pro nás nějaký smysl. Přítomnost náleží těm, kteří jsou schopni ji popadnout, aby poznali, čím vším je a čím může být.

Abychom lépe porozuměli jakým způsobem mýtus funguje, podívejme se blíže například na punk rockovou subkulturu. Historii punkového hnutí není nutno jakkoliv zaznamenávat, abysme si ji pamatovali (jako že například není nutné, aby ji nějací experti zaznamenávali a sepisovali, aby si ji pak všichni ostatní mohli někde v encyklopedii vyhledat a nastudovat)...no a to všechno proto, že je vlastně celá ta historie punku přítomna pokaždé, když nějaká punková kapela zrovna vystupuje. Tím vystoupením nám přibližuje tradici, která je delší než by si kdokoliv z nás mohl kdy zapamatovat...a připomíná nám nestárnoucí zuřivost, díky které má punk rock vůbec nějaký význam. Historická fakta a jiné detaily z minulosti jsou v tomto případě zcela irelevantní a samy o sobě by žádné kapele nijak nepomohly k navození té výše zmiňované atmosféry. Punková kapela prostě musí poznat a pochopit ten nadčasový a zcela zásadní prvek, díky kterému již hudba jejich předchůdců měla nějaký smysl...a zároveň z něj pochopit, že jej není možno nikdy přesně zopakovat. Všechny ty knížky o historii punku nás jen zbytečně zatěžují a stávají se zcela nepodstatnými, když zrovna hraje kapela na pódiu a přičemž vlastně přímo dělá všechno to, co je v těchto historických příručkách napsáno a často i mnoho navíc. Vášeň té divoké bezstarostnosti, kterou je stále možné vidět u nejlepších punkových kapel, je sama o sobě historickou silou (jestli něco takového vůbec existuje) a ne pouhým pojmem, který nám popíše encyklopedický výklad o historii a tradicích. To, co nám dobrá punková kapela přináší, je zejména tradice porušování všech tradic a prolomení všech tabu za účelem rozšíření vlastního obzoru. No a díky tomu (samozřejmě pakliže to tak skutečně funguje) je mýtus punkové kapely mnohem více než jen nějaký platonický archetyp a není to ani nějaká omezující "identita"...je to vzor, který podněcuje činnost.

Svět skutečného života, to syrové nutkání každého okamžiku, na nás čeká za hranicí historie spolu se všemi svými záhadami, které jsou přenášeny z generace na generaci v podobě zážitků tak intenzivních, až by se zdálo, že překračují čas samotný. Tyto zážitky mohou být potlačeny, zastrašeny anebo popřeny hodinami, které na nás ze všech koutů tikají, ale dokud máme bušící srdce v těle, tak si k nim znova a znovu cestičku najdeme. Historie je pronásledována vlastní karmou: okamžik revoluce, nebo skutečné poezie, přináší zpět všechny její nezplacené dluhy, aby mohly být navždy promlčeny a aby mohl život skutečně začít. A to co my teď ze všeho nejvíc potřebujeme, jsou momenty tak ohromující a neodolatelné, že se pod jejich spalujícím žárem celý kontrolní systém regulovaného času zbortí. My dobrodruhové bychom tyto momenty měli stopovat po celém světe, tak jak lovci stopují svoji nejvzácnější kořist.

    Chceme žít a být tady a teď. Touha, která sahá dál než přítomnost, minulost a budoucnost dohromady, nadčasová, okamžik, který visí ve věčnosi jako hudební tón, jako naše příběhy a jizvy, které s námi zůstávají nezávisle na našich měnících se názorech.
    Dnes cítím a žiji, navždy. Proti proudu času. Amen.

    Člověk musí žít každý den jinak nežije vůbec. Jeho štěstí a svoboda musí být součástí jeho každodenního života.
    Navrhujeme, aby jakékoliv řešení a jakákoliv revoluce byla zaměřena na současnost spíše než na budoucnost, pakliže má být opravdově revoluční.

Křesťanství od svých vyznavačů požaduje, aby si potěšení nechali až na ten další božský svět, kde mají být údajně odměneni za svoje čestné chování. Z tohodle se dá vyvodit, že ono počestné chování a odpírání si potěšení samo o sobě člověka vůbec nenaplňuje, pakliže za to není následně nějak odměněn. Tento přístup jasně odráží naprosté nepochopení konceptu lidského štěstí. Štěstí se totiž ukrývá v aktivitě, v činnostech, které jsou zajímavé a naplňující sami o sobě...a ne v čekání na odměnu za vykonávání činností nenaplňujících. Pak není divu, že hodně oddaných křesťanů je zapšklých, jízlivých a že kvůli vlastní žárlivost zazlívají ostatním jejich přínosné činnosti a spokojenost z nich. Je to tím, že věří, že je skutečné štěstí očekává pouze ve formě "božské odměny" za činnosti, které pro ně nejsou vůbec zajímavé, zatímco jim samotným nezbývá nic jiného než závistivě pozorovat ostatní při činnostech, o kterých oni mohou tak maximálně snít v rámci svých "nejhříšnějších" představ. A naopak spousta křesťanů, kteří jsou šťastní, jsou spokojení navzdory své víře, protože jsou schopni čerpat potěšení z vlastního života a skutků v rámci tohoto světa.

Tradiční marxismus posunuje tuto křesťanskou chybu ještě o krok dál tím, že po svých přívržencích požaduje, aby pracovali pro revoluci, které se pravděpodobně nikdy nebudou moci dožít. No a to samozřejmě není nic jiného, než obdoba výše popsaného křesťanského čekání (jen s tím rozdílem, že místo božského odměny se zde jedná o nedosažitenou marxistickou revoluci, která je také zcela mimo lidské možnosti. A tak by nemělo být žádným překvapením, že mimo ten jakýsi anachronistický romantismus ohledně ušlechtilost sebeobětování se, marxismus obyčejným lidem nabízí stejně tak málo motivace a podnětů ke skutečné práci na "komunistické revoluci" jako křesťanství. Naproti tomu dnešní kapitalistický a na konzumenta zaměřený trh nabízí téměř okamžitou odměnu alespoň v podobě materiálních statků (a také ty mýty a obrazy, které jsou s těmito statky spojovány), výměnou za obecně zcela nenaplňující práci, kterou vyžaduje.

Naše revoluce tedy musí být revolucí okamžitou a to přímo v našich každodenních životech...a cokoliv jiného revolucí prostě není – cokoliv jiného by totiž zas a znova bylo pouze požadavkem, aby lidé dělali to, co dělat nechtějí, a to v naději, že ta odměna bude tentokrát nějakým způsobem dostatečná či alespoň dostupná. Lidé kteří předpokládají, a často zcela nevědomě, že není možné dosáhnout naplnění svých tužeb (a že je tím pádem marné za tyto své tužby bojovat), často končí tak, že místo toho bojují za nějaký ideál anebo jiný "vyšší princip" či věc. Ale bojovat za sebe je stále možné (anebo aspoň stojí za to se o to přinejmenším pokusit!) a proto je zcela zásadní, abysme změnu nehledali v rámci nějaké doktríny nebo ideálu, ale v rámci sebe a pro sebe a díky tomu mohli žít hodnotnější život. Stejně tak se musíme v první řadě zaměřit na to, pozměnit náplň svých životů v revolučním směru, místo neustálého vynakládání snah za účelem dosažení nějaké světově historické změny, které se stejně nikdy nedožijeme. Tímto způsobem se vyhneme pocitům méněcennosti a odcizení, které pramení z víry, že je potřebné se "obětovat pro nějakou věc či vyšší princip" a zároveň pak můžeme žít a zakoušet potěšení z vlastní činnosti ...přímo při jejich vykonávání.

zobrazeno 4753x | poslední úprava 23.4.2010