Přidej se ke hnutí odporu: Zamiluj se!

Kapitola Join the resistance: Fall in love z knihy Days of war Nights of love, která pojednává o tom, jak může být láska mocným spojencem v revolučním boji. V knize tato kapitola začíná na straně 150 a v sekci video najdete tuto kapitolku anglicky převyprávěnou.

Připoj se k odporu: zamiluj se!

Zamilování se je tím nejzákladnějším aktem revolty. Je to čin odporu vůči dnešnímu tolik nudnému, sociálně restriktivnímu, kulturně omezenému a nelidskému světu.

Láska přetváří svět. Tam kde se dříve člověk nudil, tam zamilovaní cítí vášeň. Kde byl kdysi člověk (u)spokojený, teď je vzrušený a nucený k průbojným skutkům. Svět, který se kdysi zdál tak prázdný a otravný, se rázem stal smysluplným, plným dobrodružství, vzrušení a odměn, plným vznešenosti a nebezpečí. Život je pro zamilovaného člověka darem, dobrodružstvím s tím největším možným vzrušením; každý moment je pamětihodný a srdceryvný v jeho pomíjivé kráse. Když se zamiluje člověk, který se kdysi cítil zmatený, odcizený a popletený, tak najednou přesně bude vědět, co chce. Najednou mu jeho existence bude dávat smysl; rázem se pro něj stane drahocenou, dokonce nádhernou a ušlechtilou. Planoucí vášeň je lék, který hojí i ty nejhorší případy zoufalství a pokorné poslušnosti vůči nesmyslným pravidlům či nařízením, které člověku berou svobodu.

Láska jednotlivcům umožňuje spojit se s ostatními a to velmi důležitými způsoby – nutí je opustit jejich skořápky a riskovat být upřímnými, otevřenými a spontáními společně – důvěrně poznávat ostatní. Takto jim láska umožňuje upřímnou starost o ostatní a ne tak jak to dělají například nástroje křesťanské doktríny. Kromě toho, láska v ten samý čas vytrhává zamilovaného člověka z každodenní rutiny a příjemně jej odděluje od ostatních lidí. Zamilovaní se cítí miliony kilometrů daleko od zástupů všech ostatních lidí, žíjí si jak oni sami chtějí, ve světě zcela odlišném od toho obyčejného, od toho, ve kterém žijí ostatní.

V tomto smyslu je láska rozvratná a to je dobře – představuje totiž hrozbu pro ustanovený pořádek (=nudu) v našich životech. Nudné rituály produktivity všedních dnů, pravidla chování ve společnosti, společenská etiketa – všechno to je ničím pro člověka, který se skutečně zamiloval. To protože jsou zde pro něj mnohem důležitější síly, které ho vedou, než pouhá ochablost a úcta k vyčpělým tradicím. Marketingové strategie, které závisí na otupělosti nebo nejistotě lidí, za účelem prodeje výrobků, které drží ekonomiku v chodu, už na zamilované nemají žádný efekt. Zábava, navržená za účelem pasivní spotřeby, závisející na vyčerpanosti a cynismu diváků, je nebude zajímat.

V dnešním světě, jak v pracovním tak v osobním, již není místo pro vášnivého, romanticky zamilovaného člověka. Je to zejména proto, že takový člověk cítí, že je hodnotnější například stopovat do Aljašky (nebo sedět v parku a pozorovat mraky jak plynou pryč) s jeho milovanou osobou, než se učit na zápočty na výšce, nebo než prodávat luxusní dovolené v realitní kanceláři. A když se takový člověk rozhodne, že to tak opravdu je, bude mít tu odvahu to udělat, raději než by měl být trýzněn neuspokojenými touhami. On ví, že vkradnutí se na hřbitov a milování se pod hvězdami, bude mít za následek mnohem pamětihodnější noc, než sledování televize. Takže láska stojí jako hrozba pro naší konzumní společnost, která závisí na (z velké části zbytečné) spotřebě výrobků a na práci, kterou si spotřeba vynucuje.

Podobně láska představuje hrozbu pro náš politický systém. Ten jen těžko přesvědčí člověka, který má tak mnoho pro co žít v jeho osobních vztazích, aby například bojoval a umíral za pojmy jako je třeba „stát“ a jeho zájmy. A může být obtížné takového člověka přinutit i k placení daní. Láska je hrozbou pro všechny druhy kultur, protože když je lidem dána moudrost a chrabrost právě skutečnou a hlubokou láskou, nebudou tito zamilovaní lidé zadržováni tradicemi nebo obyčeji, které se nijak nevztahují k pocitům, které je řídí a ženou kupředu.

Láska je také hrozbou pro naši společnost jako takovou. Buržousti ji ignorují a bojí se opravdové, vášnivé lásky, protože představuje velké nebezpečí pro stabilitu věcí a nároků, po kterých touží. Láska nepřipouští žádné lži, žádné podvody, ani žádné polopravdy ze slušnosti, ale odhaluje emoce v jejich plné kráse a předkládá všechny tajnosti ochočených mužů a žen, které si nemohou dovolit mít. Nemůžeš lhát bez citové nebo sexuální odezvy; situace nebo myšlenky budou vyvolány nebo zahnány, ať chceš nebo ne, ať je to slušné nebo ne, vhodné nebo nevhodné. Nikdo nemůže být milencem a (vysoce) zodpovědným, (velmi) řádným členem dnešní společnosti ve stejný čas; láska tě donutí dělat věci, které jsou „nezodpovědné“ a „neslušné“. Pravá láska je nezkrotná, nepoddajná, opovrhující zbabělostí a zdravě riskantní jak pro zamilované, tak pro všechny v jejich okolí - to protože slouží výlučně jen jednomu pánu - vášni, která nutí lidské srdce bušit rychleji. Pohrdá vším ostatním - sebezáchovou, poslušností nebo studem. Láska nabádá muže a ženy k hrdinstvi a k antihrdinství – k nezadržitelným činům, které nepotřebují žádnou obhajobu.

Ten, kdo miluje, mluví jiným citovým a mravním jazykem, než třeba typický buržoazní člověk či jiný spotřebitel z jakékoliv vrstvy společnosti. Průměrný buržoazní člověk nemá žádné nezadržitelné, planoucí touhy. Naneštěstí to všechno co zná, je jen tiché zoufalství pramenící z toho, že plní úkoly jemu zadané jeho rodinou, jeho učiteli, zaměstnavateli, jeho národem, kultůrou, a to bez toho aniž by byl schopný se aspoň na chvíli pozastavit na tím, jaké tužby a chtíče má on sám. Bez toho planoucího ohně touhy, který by ho vedl, nemá žádne měřítko, podle kterého by poznal, co je pro něj dobré a co ne. Následkem toho je donucen přijmout nějaké dogma nebo doktrínu, které by ho provázeli životem. Člověk má na výběr z různých druhů mravností, ale pokud si nějakou vybral jen proto, že je v rozpacích a neví, co dělat se svým životem, je pro něj stejně v konečném důsledku nepodstatná. Tolik mužů a žen si nikdy neuvědomilo, že mají možnost zvolit si vlastní osudy - bloumají životem v jakémsi nezajímavém oparu, přemýšlejíce a jednajíce v souladu se zákony, kterým byli učeni, a to jen všechno proto, že už nemají žádné nápady, co by mohli dělat… Ale zamilovaní nepotřebují žádné sestavené zásady k tomu, aby je vedli; jejich touhy samotné rozpoznají, co je pro ně dobré a co ne. To jejich srdce je vede životem. Vidí krásu a smysl života, protože jejich touhy namalovaly tento svět v těchto barvách. Nepotřebují žádná dogmata, žádné mravní systémy, aby jim rozkazovali. Protože oni sami moc dobře vědí, co mají dělat; bez jakýchkoliv pokynů…

A tudíž i tito lidé představují hrozbu pro naši společnost. Co když se každý bude rozhodovat, co je dobré a co ne, sám podle sebe a bez jakýchkoliv ohledů na konvenční mravnost? Co když si každý bude dělat, to co chce, s odvahou čelit všem následkům? Co když se všichni budou obávat více toho, být bez lásky, být jako bez života, žít jednotvárně; než rizik, hladu, nebezpečí nebo zimy? Co když si každý stanoví vlastní „povinnosti“ a „zdravý rozum“ a odváží se uskutečňovat svoje nejdivočejší sny? Co když si všichni postaví laťku mnohem výše a budou žít každý den, jako byl jejich posledním??? Jen si představ, jakým by to byl svět místem! Určitě by byl jiný než je dnes… Je to už otřepaná pravda, že lidé ze středního proudu společnosti drží tento svět pohromadě a že jsou zároveň jeho obětmi; obětmi tohoto stavu věcí, oběti bojící se změny…

Rovněž, navzdory stereotipním vyobrazením používaných médii k prodávání zubní pasty nebo apartmánů pro líbanky, je ryzí vášnivá láska (znechucená) odrazem naší kultury. Mračíme se nad tím býti „unášeni pryč svými pocity“, jsme vždy ve střehu ze strachu z toho, že nás naše srdce svedou na zcestí. Spíše než abychom byli povzbuzeni odvahou čelit následkům toho, že jdeme za svým srdcem, za tím po čem naše srdce touží, je nám stále našeptáváno raději nic neriskovat a být zodpovědnými. A láska samotná je řízena a manipulována. Muž se nesmí zamilovat do jiného muže, stejně jako žena do druhé ženy, ani jednotliví příslušníci různých etnických skupin se nesmí zamilovat do příslušníků jiných, jinak mezi ně vstoupí typický náboženský fanatik, který stojí v čele všech útoků moderní západní kultury na jednotlivce. Muži a ženy, kteří již vstoupili do legálního/náboženského manželství, se již nesmějí/nemohou zamilovat do nikoho jiného, i když už necítí žádnou touhu či vášeň k jejich stávajícímu partnerovi či partnerce. Láska, tak jak ji většina z nás nyní zná, je pečlivě předepsaný a předurčený rituál, něco co se děje o pátečních nocích v drahých kinech nebo restauracích, něco co naplňuje kapsi akcionářům v zábavním průmyslu, něco co nebrání pracovníkům přijít včas do práce a celý den odpovídat na telefony. Tato regulovaná, komerční „láska“ nemá co dočinění s vášnivou, planoucí láskou, která pohlcuje pravého milovníka. Tato omezení, očekávání a předpisy hasí pravou lásku; protože láska je jako divoká květina, která nikdy nevyroste uvnitř v pro ni připravených omezeních, ale objevuje se jen tam, kde je to nejmíň očekávané.

Nezbývá nám nic jiného než proti těmto kulturním překážkám, které by mohly ochromit a uhasit naše touhy bojovat… Protože to právě láska dává smysl našemu životu, ta touha která nám umožňuje učinit naše životy smysluplnými. Bez ní neexistuje způsob jak zjistit, jak žít naše životy, tedy kromě podrobení se nějaké autoritě, nějakému bohu, šéfovi nebo doktríně, kteří nám budou říkat, co máme dělat a jak, bez toho aniž by nám dali jakékoliv zadostiučinění, které nám dává naše sebeurčení. Tak se zamiluj ještě dnes, do muže, do ženy, do hudby, do touhy, do sebe… do života!!!

Někdo by mohl namítnout, že je směšné prosit ostatní, aby se zamilovali – někdo se prostě zamiluje, druhý zase třeba ne, není to přece rozhodnutí, které může být učiněno umýslně. Vždyť pocity se neřídí instrukcemi zdravého rozumu. Ano, ale prostředí, ve kterém musíme strávit náš život má obrovský podíl na našich pocitech a my můžeme učinit racionální rozhodnutí, která by naše okolí mohla ovlivnit. Je možné zapracovat na změně prostředí, které je nepřátelské vůči lásce, a změnit je na prostředí, které by lásku podporovalo. Našim úkolem je tedy zosnovat svět, ve kterém lidé mohou milovat. Takže znovu připravit lidstvo na „revoluci“ řečenou na těchto stránkách – tak, abychom byli schopni nalézt smysl a štěstí v našich životech.

Co když se bude každý rozhodovat, co je dobré a co špatné, sám za sebe, bez veškerého ohledu na konvenční mravnost? Co když každý bude dělat právě to co chce, s odvahou čelit následkům, které to s sebou přinese? Co když se každý bude obávat toho, být bez lásky, být jako bez života, více než braní rizik na svá bedra? Více než hladu, víc než toho, že mu bude strašná zima, více než toho, že bude v nebezpečí? Co když si každý stanový ty svoje „povinnosti“ a vlastní „zdravý rozum“? Co když se každý odváží jít za svými nejdivočejšími sny? Co když si každý nastaví laťku mnohem výše a bude žít každý den, jako by byl tím posledním? Jen si představ, jakým by to byl svět místem!

zobrazeno 2011x | poslední úprava 27.12.2008