Zatajení smrti

Zkuste si tady naše malé cvičení. Článek o smrti, ale asi ne takový, jaký byste čekali...

ZATEJENÍ SMRTI

„Jelikož přesně nevíme, kdy si pro nás přijde smrt, bereme život jako nějakou nevyčerpatelnou studnici. Nicméně všechno se v životě děje jen v určitém množství – je „daný“ jen určitý počet opakování událostí – a ten počet je ve skutečnosti docela malé číslo. Kolikrát si ještě vzpomeneš na jedno určité odpoledne z tvého dávného dětsví, takové odpoledne, které je pro tebe natolik důležité, že by sis bez té vzpomínky nedokázal/a představit život? Možná ještě tak čtyřikrát nebo pětkrát a možná ani to ne. Kolikrát ještě uvidíš úplněk? Možná tak dvacetkrát. Ale i přesto všechno vypadá jako bez hranic...“

- Gloria Cubana, Pod ochranou nebe (The Sheltering Sky)

Tady je jedno malé cvičení, které si doma vyzkoušej: budeš potřebovat stopky nebo cokoliv jiného, na čem se dají měřit sekundy. Než začneš, sedni si do pohodlného křesla a vem si volné oblečení.

Sleduj vteřinovou ručičku jak ubíhá dokola po ciferníku. Představ si moment kdy umřeš. Ten moment, který přijde možná za mnoho desetiletí, anebo možná jen za pár let nebo měsíců (kdo ví?!). Počkej si až sekundová ručička dojde k nule nahoře na ciferníku a pak ji sleduj po dobu jedné minuty svého života. A teď si představ, jak ti hodiny odpočítavají minuty života až do momentu smrti. Zkus si toto cvičení za pár let znova a pak si to zkus o rok později. Zopakuj si zobrazování momentu svojí smrti příští měsíc. Příští týden. Dnes večer. Koneckonců, nikdy nevíš...
A teď sleduj minuty a hodiny na ciferníku. Co jsi dělal/a v tuto chvíli před 24mi hodinami? Před dvěma dny? Před měsícem? Co budeš v tuto chvíli dělat za týden?

Představ si, že chvíle kdy umřeš, přijde za jeden měsíc. Zvaž tohle – kdybys věděl/a, že je to pravda – co by jsi dělal/a v tuto chvíli? Co by jsi dělal/a v tuto dobu zítra? Zopakuj si tento krok, představujíce si, že smrt přijde za rok. Způsobí to velkou změnu ve tvých myšlenkách na to, co by jsi dnes nebo zítra dělal/a, kdyby jsi věděl/a, kdy umřeš?

Porovnej tvoje aktivity za posledních 24 hodin s aktivitami, které by jsi prováděl/a, kdybys věděl/a, že opustíš tento svět za jeden rok nebo měsíc. Porovnej tvoje aktivity za poslední měsíc, rok nebo desetiletí, s těmi, které by jsi prováděl/a, kdybys věděl/a, že ti ode dneška zbývá už jen 30 dní nebo 12 měsíců do smrti. Jak moc odlišný by tvůj život byl, kdybys věděl/a přesné datum blížící se smrti? Byl/a bys připravený/á během měsíce nebo roku zemřít žijíce život, který jsi doposud žil/a?

Je pravděpodobné, tedy aspoň pokud my víme, že lidé, kteří četli tento text a vyzkoušeli si toto cvičení, budou nadále žít po mnoho let nebo dokonce desetiletí. Ale přesto – koukni se na ručičku jak odečítá minuty tvého života, které ti ještě zbývají – dívej se jak pomalu mizí. Žiješ život, který by jsi chtěl/a žít? Žiješ takový život, že by ses mohl/a v jakkýkoliv moment s pocitem zadostiučinění za ním ohlédnout, kdyby sis náhle uvědomil/a, že brzo skončí? Žiješ ten druh života, který by jsi mohl/a přát celému lidstvu? Život, který je vzrušující a plný, život, který je dobře strávený, každou jeho minutou? Jestliže zní odpověď ne – hm, co můžeš udělat během času, který ti stále ještě zbývá – jakkoli dlouhý nebo krátký by ten čas měl být – abys učinil/a tvůj život podobnější tomu, který chceš opravdu žít? Protože všichni máme jen omezené množství času na tomto světě, měli bychom na tohle myslet a ten čas využít.

Jestliže zjistíš, po ohlednutí se zpět za tvým životem, že jsi prožil/a mnoho let bez uvážení tvé smrtelnosti, tak se neboj - skutečně to není neobvyklé. Je to zcela běžné, protože nás naše kulturní a společenské prostředí, ve kterém se pohybujeme, nenutí přemýšlet o hranicích, které příroda dala našim životům. Smrt a stárnutí jsou popírány a ukrývány, jako by byli něčím, za co se máme stydět. Starší členové naší společnosti jsou ukrýváni pryč před našimi zraky v „pečovatelských domech pro seniory“ jako malomocní v jejich koloniích. Bilboardy, fotky v časopisech, televizní reklamy, které vidíme na každém rohu - jsou plné obrázků zdravých mužů a žen v jejich nejlepších letech. Hřbitovy, které připomínaly památku mrtvých a uchovávaly místo ve vzpomínkách žijících, jsou nyní zapomenuty v opuštěných čtvrtích a jsou zarostlé plevelem. Když dříve člověk zemřel, rituály které kdysi oslavovaly jeho život a které přinášely objekt lidské smrtelnosti do myšlenek těch, jež ho přežili, jsou dnes považovány za pouhé nepříjemnosti. Smrt je dnes neslušná a trapná, protože pro ni není místo v našem zaneprázdněném světě plném slučování velkých korporací a rekordy-lámajícím rozhazování peněz. Naše přecpané časové plány, kalendáře, diáře a ani naše vemlouvavé časopisy v sobě pro smrt nenacházejí místo a zároveň ani neposkytují žádné výsvětlení, jak by mohla být smrt užitečná pro náš hodnotový žebříček nebo život obecně.

A možná kdyby se nám povedlo se na chvíli zastavit a popřemýšlet o tom, došlo by nám, vememe-li  zcela vážně v potaz ten omezený čas, který nám byl k životu na této planetě vyhrazen,  že trávení volného času sledováním telenovel a mít dobrý životopis není zase až tak důležité, jak se nám prvně zdálo. Je zde jakési kulturní ticho ve vztahu k lidské smrtelnosti a díky němu zcela zapomínáme, jakou váhu mají jednotlivé momenty v našich životech a do jaké míry náš život ovlivňují. A díky tomu trávíme nespočet hodin u telky – a když se nad tímto promrhaným časem pak někdy oohlédneme přes rameno, dojde nám, že bysme bývali udělali mnohem líp, kdybyste místo toho povalování se u blbostí v televizi, radši šli na procházku okolo řeky s někým, na kom nám záleží, nebo vařili nějakou dobrotu pro svoje děti či přátele, napsali knížku a nebo se stopem vydali přes půlku Evropy. Pro nikoho z nás není snadné se s mířit s tím, že je smrt jedinou spravedlností na světě, protože na nás čeká všechny – ne před Bohem, ale před smrtí jsme si všichni rovni – nicméně i tak je lepší naši smrtelnost zvážit nyní, než po sléze litovat, že jsme to nikdy neudělali (a nikdy se podle toho nezachovali = nezačali skutečně a naplno žít.)

Naše ignorování a nepřipoštění si smrti, ajko přirozené části života všech z nás, má velmi hluboký význam. Není to jen pouhá psychologická obrana vůči strachu z naší smrtelnosti a vybraná slepota udržující nynější stav věcí. Je to zároveň symptom naší neustálé snahy vymanit se z rukou přírody, jejích zákonů a změn, které s sebou přinášejí – symptom naší snahy o nastolení jakési zcela nepřirozené a trválé přítomnosti vě světě. Naše smrtelnost je hrůzostrašným důkazem toho, že nejsme schopni ovládat úplně všechno na tomto světě, ačkoliv bychom tolik chtěli – a proto ji ignorujeme, když se s ní neumíme jinak lépe vypořádat, či se jí v ideálním případě úplně zbavit – a přesně to je vysněným cílem většiny lékařů a vědeckých pracovníků v medicíně – to je jejich hlavním předmětem činnosti – proto makají jak mourovatí – bojí se smrti a toho co s sebou přináší a tak se snaží přijít na zázračný elixír života, kterým ji konečně ošidí. Otázkou ale je, jestli tohle vážně chceme...?!

Od samého počátku západní civilizace muži a ženy toužili nejen po ovládnutí celého světa a sebe navzájem, ale zároveň také po ovládnutí ročních období a času vůbec. Mluvíme o nekonečné velkoleposti našich bohů a metropolí a stavíme je stejně jako naše firmy tak, aby trvali navěky. Stavíme pomníky a památníky v podobě mrakodrapů, která mají stát věčně jako důkaz naše vítěství nat písky času. Nicméně toto vítěství má svoji cenu – a to takovou, že ačkoliv nic nekončí, zároveň taky nic nezačíná – svět, který jsme si vybudovali je statický, stagnuje na místě, je plný standardů a předpisů a už nás v něm nemůže nic příjemného překvapit. Hodilo by se nám aspoň malinko obezřetnosti co se týče naplnění našich nejhorších nočních můr vytvořením takového světa – zmrzlé místo, kde se už nikdo nemusí bát smrti, protože všichni žijeme navěky, protože nikdo nežije ani vteřinu.

Přeživší ve světě mrtvých. Jedí mrtvé jídlo a kousají ho zkaženými zuby. Jejich baráky mají falešné vstupy a jejich televize a rádia vysílají mrtvým vzduchem. Zabíjí čas jako pasivní diváci sledující falešné obrazy. Jejich firmy nesou vinu za falešné reklamy, jejich pracovní podmínky znamenají pouze vražedné zneužívání, smrtelnou nudu a naprosté podrobení se a po tobě se chce naplnit časový plán. Svědčí tato slepá ulička prostředky? Obydlují mrtvá města a vykonávají jen falešné pohyby - ve skutečnosti se vůbec nehýbou – den za dnem šlapou po stejné cestě zoufalství. Chce se po tobě ať obětuješ svůj život pro jejich stát, pro jejich náboženství, pro jejich ekonomiku a přitom ti nechávají jen a jen . . . Jejich systém je uspořádán a kontrolován umělou inteligencí a nabízí pouze virtuální realitu. Jejich kultura tě usadí a unudí k smrti, jejich životní styl je neživotný, celé jejich bytí je jeden velký mrtvý bod. Všechno je na nich mrtvé a falešné. Jediná věc, která se vážně nedá snést je to, že se nic nedá snést. Kdy budeme chtít nášup?

Tohle je boj o život, o skutečný život. Tak bojuj ty trubko, život je skutečný!

zobrazeno 3925x | poslední úprava 18.5.2009