Jsi pod dohledem

Článek o problematice monitorování veřejných prostranství (nejen) soukromými organizacemi.

Všichni jsme si už asi všimli, že jsou veřejné prostory stále více a více stráženy všemožnými bezpečnostními systémy, a to zejména kamerovými. Asi tedy nepřekvapí, že záběry z těchto kamer jsou zaznamenávány, pečlivě ukládány a archivovány pro případné pozdější použití. Ačkoliv některé kamery vidět můžeme, jiné jsou již zcela záměrně lidskému oku skryté. Ale i když my kameru nevidíme, je vysoce pravděpodobné, že ona vidí nás - jinak by to přece nemělo smysl, že? Naše osobní životy jsou tedy (tajně) zaznamenávány, mapovány, sbírány a defacto vlastněny v obrazech zachycených soukromými společnostmi, vládními organizacemi či přímo státními represivními složkami.

Je to ironické, že zatímco se rozpadají přirozené společenské komunity a stále více lidí se ztrácí v neosobních masách konzumní společnosti, jsou těmi jedinými lidmi, kteří mají skutečný „zájem“ o naše životy, právě vynucovači práva – tedy ti, kteří ovládají nejen zmíněné prostory určené k nakupování a spotřebě.

Tato soukromou svobodu omezující bezpečnostní opatření jsou nutná jen tehdy, když jsou majetek a moc rozdělovány tak nespravedlivě, jak je tomu dnes. Tedy tak, že lidské bytosti prostě nemohou přirozeně koexistovat v míru. Ti, kteří tyto bezpečnostní systémy obsluhují a využívají, se velice mýlí, když tvrdí, že je potřeba nastolit pořádek, aby se dosáhlo svobody a rovnosti. Opak je pravdou – pořádek je možný jen tehdy, když mesi sebou  lidé žijí svobodně, rovně a spravedlivě bez výjimky. Cokoliv jiného se jednoduše rovná represi. Pakliže je nutné mít kameru na každém rohu, tak je něco v samém základu naší společnosti hodně špatně. A začít se těchto šmejdících očí zbavovat je dobrý start!

Z kulturního hlediska jsme obrazy, jejich pozorováním a „diváctvím“ obecně neuvěřitelně zaměstnáváni. V dnešní době dokonce můžeme všude na internetu najít reklamy na osobní skryté kamery i tajné mikrofony, které si můžeme kdykoliv pořídit a tím pádem se napíchnout na soukromý život téměř kohokoliv z našeho okolí. A to je poslední krok v našem prazvláštním panoptikonu:

1. sledujeme obrazovky

2. jsme sledování

3. jsme sami sobě obrazovkami určenými ke sledování

Když se rozdíl mezi pozorovatelem a pozorovaným vytratí, vůbec tím nezískáme zpět naši celistvost a nedotknutelnost – naopak - zjistíme, že jsme chyceni mimo sebe samé, odcizení jeden od druhého na té nejzákladnější možné úrovni.

A tak tu pro vás máme donkichotský úkol –  zbavte vaše město všech bezpečnostních kamer – ať je veřejné místo zase svobodné…

    

Co je tak špatného na kamerových bezpečnostních systémech?

Několik posledních let bylo ve znamení obrovského rozmachu v oblasti monitorování veřejných prostor bezpečnostními kamerovými systémy – kamery nyní můžeme vidět téměř na každém rohu, také na bankomatech, na semaforech atd. – všechny jsou namířeny na nás a na druhé straně nás pozorují oči policejních příslušníků či členů bezpečnostních agentur. Přitom efektivita kamerových systémů při předcházení či následném řešení zločinů je přinejmenším sporná. Navíc případy zneužití těchto záznamů různými falešnými autoritami již opakovaně zvýšili veřejný zájem a obavy ohledně monitoringu veřejných míst.

Níže najdete několik málo příkladů, proč určití lidé mohou považovat tento monitoring veřejných prostranství za nepříjemný či nebezpečný a proč se tedy raději těmto místům budou vyhýbat, pakliže je to alespoň trochu možné.

Minoritní etnické skupiny

Jedním ze závažných problémů monitoringu ze strany policie či soukromých bezpečnostních agentur je fakt, že existují určité tendence zaměřovat jejich kamery na určité konkrétní typy lidí. Studie ohledně video monitoringu ve Velké Británii, tedy v zemi s nejvyšší mírou využití CCTV systémů (Closed Circuit Television – televize, monitory a jiné obrazovky napojené na kamerový systém monitorující určité území z důvodu pozorování pro různé účely), odhalila, že u lidí s černou barvou pleti bylo 1.5x až 2.5x pravděpodobnější, že jsou monitorováni, což je vzhledem k jejich podílu na celkové populaci v UK velmi zarážející. Za zmínku stojí také to, že 40% z lidí, které policie vybrala pro monitoring, bylo zvoleno „bez konkrétního důvodu“, mimo jejich etnickou příslušnosti či očividnou příslušnost k subkulturním skupinám. Jinými slovy – tito lidé byli vybráni ne kvůli tomu, co dělali, ale kvůli tomu, jak o samotě vypadali.

Ženy

Již několikrát se ukázalo, že je těžké udržet policejní monitoring v kalhotách. Ve studii na Hull University v USA zjistili, že nejméně každá desátá žena byla pozorována ze sexuálních důvodů (voyeurismus), když monitorovací systém obsluhoval muž. A například již před deseti lety, v roce 1998, byl zaznamenán případ, kdy policejní důstojník z amerického Brooklynu nachytal několik svých kolegů, jak fotí civilní obyvatelstvo, hlavně ženy, a to zejména v oblasti hrudníku či hýždí. Je navíc asi jasné, že se tento jev nebude omezovat jen na zámoří - kamer i mužů máme dost i u nás.

Mladiství

Mladí muži, hlavně ti s černou či tmavší pletí (černoši, hispánci, romové, indové, arabové atd.) jsou policejními kamerami sledováni podrobněji a častěji než ostatní. Tento jev je o to častější, pakliže tito mladí muži patří do některé ze subkulturních skupin, které jsou v očích policie vnímány jako podezřelé či přímo nebezpečné (skinheads, anarchisté, fotbaloví fanoušci, přiznivci hnutí punk atd.). Nosíte široké kalhoty nebo si holíte hlavu? Tak to se usmějte – jste ve skryté kameře!

Asketičtí lidé, cizinci apod.

Studie z Hull University také potvrdila tendence obsluhy CCTV systémů zaměřovat se na lidi jejichž zevnějšek či chování „nejsou zcela normální“. Do této skupiny patří například bezdomovci, sociálně slabší lidé, či přímo žebrající lidé. Nepřekvapuje také to, že do této skupiny patří i lidé, kteří zcela přímo vyjadřují nevoli vůči CCTV kamerám.

Aktivisté, aktivistky

Zkušenosti s monitoringem také jasně poukazují na časté využívání CCTV systémů pro monitoring aktivistických skupin při legálních protestech či diskuzích. Například Univerzita města New York se kdysi „proslavila“, když jeden student-aktivista zjistil, že administrativa univerzity nainstalovala skrytý kamerový systém na studentské koleje do míst, kde se studenti a studentky scházeli a debatovali. Tento trend se navíc rozšiřuje – jedna z oblíbených a často citovaných ukázek, které vynucovači zákona a výrobci těchto zařízení rádi říkají, je to, že jsou tyto kamery schopny jasně zachytit i text, který je na letácích vyvěšovaných aktivisty a aktivistkami na sloupy veřejného osvětlení a na jiná místa.

Kdokoliv další

Přiznejme si to – všichni děláme věci, které jsou sice naprosto legální, ale i tak je nechceme sdílet se zbytkem světa. Líbání se s milovanou osobou na ulici při romantické procházce večerním městem, přijímací pohovor do nového zaměstnání bez toho aniž by to stávající zaměstnavatel či zaměstnavatelka věděli, návštěva u psychiatra... – to jsou běžné a každodenní aktivity, ze kterých se skládají naše životy. A ačkoliv na nich není vůbec nic špatného, najde se pro všechny z nich hned několik dobrých důvodů, proč si raději zvolíme držet je v tajnosti před svými spolupracovníky, sousedkami, či před kýmkoliv jiným.

 

Ale čím nám ty všudypřítomné kamery konkrétně ubližují?

Monitoring kamerového systému na veřejných místech jasně znamená průnik do osobního soukromí. No a co? To, že si nás sem tam někdo nahraje nebo vyfotí je jen malá cena placená za to, kolika zločinům se tak předejde, či kolik se jich díky záznamům z kamerových systémů vyřeší. Ve skutečnosti se na ty nahrávky stejně nikdo nedívá! A stejně – když k sobě budeme upřímní – je to úplné nic, když si nás zcela bez našeho vědomí někdo vybere pro podrobnější prohlídku přes kameru! A je to úplné nic třeba ve srovnání s tím, když nás v autě zastaví skutečná policejní hlídka, vytáhne nás ven, obtěžuje nás a vyhrožuje nám kdo ví čím.

Jistě, ale naneštěstí to tak jednoduché není. Například je pravdou to, že neexistuje konkrétní  způsob kontroly monitorování kamerami. A otázka, komu patří záznamy a kdo má právo se na ně dívat, taky není povětšinou jasně zodpovězena. To už je přinejmenším znepokojující.

Velký počet kamer monitorujících veřejná prostranství je v soukromém vlastnictví. Banky, kanceláře, obchodní domy – všechny tyto a jim podobné budovy jsou zcela rutinně pod kamerovým dohledem 24 hodin denně a stejně tak veřejná místa k těmto budovám přilehlá. Záznamy které tyto kamery pořizují podléhají soukromému vlastnictví, jsou ukládány, mohou být veřejně promítány, anebo prodány jiným firmám bez jakéhokoliv vědomí či svolení lidí, kteří jsou na těchto záznamech zachyceni. Jste už alespoň znepokojeni?

Podobně je tomu u policie a jejich záznamů veřejného prostranství. Tyto záznamy jsou „veřejným vlastnictvím“ a mohou být na požádání vydány osobám, firmám či vládním agenturám. No a v dnešní době, kdy jsou tolik populární televizní pořady se skutečnými záběry, se dá udělat jen málo pro to, aby se předešlo veřejnému publikování i těchto záběrů bez vědomí lidí na nich zachycených.

Zní vám to hodně přitažené za vlasy? Například v již zmiňované Velké Británii (v UK se zatím používá monitoringu veřejných prostranství zcela nejvíce ve světě, ačkoliv Kanada a USA se již rázně dotahují) k podobným případům z předchozího odstavce již několikrát došlo. V roce 1990 jistý Barrie Goulding v TV uvedl video „Chyceni při činu“, což byla kompilace různých „šťavnatých záběrů“ pořízených z CCTV kamer. V tomto pořadu bylo k vidění několik intimních kontaktů mezi lidmi, včetně nahrávky jednoho páru při sexu ve výtahu. Právě toto video znamenalo obrovskou senzaci a nastartovalo vysílání záběrů zachycujících obyčejné lidi při (převážně) sice zcela legálních, ale zároveň zcela určitě soukromých aktech. Podobný rozmach zažily i všemožné internetové stránky se skrytými záběry z dámských toalet, šaten a dalších míst. Nedostatek legislativy týkající se těchto záležitostí umožňuje, aby podobné internetové stránky fungovaly zcela legálně. I když se ale ustanoví zákony nové, které mají těmto jevům zamezit, je díky samotné povaze internetu jakékoliv potíraní podobných záležitostí nepravděpodobné či přinejmenším velmi obtížné.

Jak se metody a technologie monitorovacích systémů vyvíjejí, příležitosti k jejich zneužití se násobí. Moderní kamerové systémy již například umožňují jasně rozeznat tváře zachycených lidí a následně je identifikovat (například díky porovnání s fotkami v databázi řidičských oprávnění). Také lze rozpoznat předměty, které tito monitorovaní lidé mají u sebe (například je možné bez větších obtíží číst texty z osobních dokumentů v rukou monitorovaných lidí) no a samozřejmě také to, co dělají a často i proč to dělají. Komplexnost a sofistikovanost těchto systémů umožňuje vytváření celých databází o tom, kdo jsme, kde jsme byli, kdy jsme tam byli a co jsme tam dělali. A tyto databáze záznamů jsou k dispozici lidem, se kterými bychom podobné informace za žádných okolností nechtěli sdílet – zaměstnavatelky, bývalí milenci nebo televizní produkční.

A ještě dále sahá otázka sociálních důsledků nárůstu naší důvěry v kamerový monitoring a stejně tak vzrůstající ochota být pod mikroskopem vynucovačů zákona a těch co určují komerční trendy. Karikatura sovětského komunistického režimu jako společnosti pod dohledem kamery, se ze západního výsměchu z doby studené války stala realitou a to zejména v tak „svobodných“ zemích jako je Velká Británie, Kanada či Spojené státy americké.

Zatímco podstata takové společnosti byla již teoreticky propírána mnohými filozofy, kritiky a sociology, psychologické a společenské dopady života pod neustálým dohledem nejsou zatím zcela prozkoumány a porozuměny. Ale na druhou stranu se dopad CCTV systémů na kriminalitu začíná vyjasňovat…

 

Monitoring kamerovými systémy a kriminalita

Díky propagandě ze strany výrobců těchto drahých zařízení pro špehování veřejnosti, které jsou určeny zejména pro vládní a policejní účely, se popularita CCTV systémů v posledních letech znatelně zvýšila. Propaganda hlásá zejména to, že tato špehovací zařízení představují řešení sociálních problémů, zejména tedy kriminality a veřejných nepokojů. Výrobce těchto kamer, monitorů, speciální kabeláže atd. (jejichž instalace stojí v přepočtu často více než 6 a půl milionu korun) tvrdí, že tyto CCTV systémy radikálně sníží kriminalitu a zároveň nabídnou velké zvýšení veřejné bezpečnosti do takové míry, která doposud nebyla možná. Nicméně tyto nové sofistikované metody jsou často pořizovány jako náhrada za opatření méně utiskující a levnější, která se již jasně prokázala jako funkční při prosazování zákonů a veřejného pořádku (patří sem například sousedská výpomoc) a chvástání výrobců CCTV systémů statistiky navíc nepotvrdily.

CCTV opatření jsou často nabízena zahalena v půvabném závoji jménem „bezpečnostní opatření proti terorismu“ – to je například důvod, proč je využití těchto systémů tak vysoké ve Velké Británii, která je pod hrozbou bombových útoků a jiných násilností již celé roky. Po útocích 11. září se výrobcům těchto hi-tech špehovátek podařilo si do určité míry získat přízeň i americké veřejnosti, což se mimo jiné jasně projevilo v růstu finančního kapitálu těchto firem. Je ovšem jasné, že výše psané neplatí pouze pro zmiňované státy, ale naopak pro všechny země a to nejen západního světa.

Pokusy přímo vydělat na tragédii mezinárodního charakteru jsou přinejmenším nechutně oportunistické, nicméně dosavadní výsledky z používání CCTV monitoringu jsou naopak žalostné a v přímém kontrastu k tomu, co hlásají výrobci těchto hi-tech hraček pro mocichtivé. Podle různých studií efektivity využívání kamerového monitoringu veřejných míst v celé Velké Británii se ukázalo, že jednoduše neexistuje přímý a jasný důkaz, že by CCTV systémy jakkoliv ovlivnily míru kriminality. Ano, v některých místech, kde byly CCTV systémy nainstalovány, došlo k mírnému poklesu kriminality, nicméně to může být stejně tak dobře způsobeno různými činiteli včetně obecného poklesu kriminality v UK. No a samozřejmě že došlo i k jevu opačnému – i tam kde byly kamery nově nainstalovány, se naopak kriminalita zvýšila.

Je navíc docela překvapující, že vzhledem k tomu, jak jsou tyto CCTV systémy široce využity, vedlo jejich užití k mizivému počtu zatčení. Například podle jedné policejní zprávy vedlo monitorování náměstí Times Square v New Yorku pouze k deseti zatčením za dobu 22 měsíců. Asi není divu, že po uveřejnění této zprávy byl tento nákladný monitorovací systém odstraněn. Navíc druhy zločinů (nebo spíše pouze přestupků), které kamery nejčastěji zachycují, jsou úplné nic ve srovnání s terorismem, proti kterému jsou podle slov výrobců tyto CCTV systémy primárně zaměřeny. Podle britské studie ohledně využití CCTV systémů byla většina ze zadržení a zatčení, na kterých se kamerový monitoring značně podílel, pouhé strkanice či pěstní potyčky. A to není všechno – tyto případy byly navíc velice ojedinělé; tohle všechno jen těžko ospravedlňuje ty vynaložené horentní sumy ruku v ruce se ztrátou soukromé svobody, což se obojí k CCTV zařízením neodmyslitelně pojí.

A asi nejvíce znepokojující a zároveň „překvapující“ je ten výsledek zmiňované studie, který poukazuje na skutečnost, že policejní brutalita i jiné obtěžování či zneužívání moci ze strany veřejných činitelů, byly zcela rutinně ignorovány. Nahrávky s podobnými zachycenými scénami se navíc až příliš často „ztrácejí“.

Využití CCTV systémů nebrání zločinům, ale přinejlepším je pouze přesunuje do jiných míst. Jeden z důstojníku policejního sboru z amerického Bostonu uvedl, že „zločinci si na kamery zvyknou a pak se prostě přesunou tam, kde na ně není vidět“.

 

Teď víc než kdy jindy

V dnešní době hrozeb terorismu, tím pádem v době zvýšeného povědomí o veřejné bezpečnosti a stejně tak zvýšených nároků na stále lepší bezpečnostní opatření, jsou projekty zaměřené proti sociální kontrole ze strany státu, policie či soukromých subjektů, buď úplně ignorovány nebo zesměšňovány. Naše stanovisko je ale takové, že přesně tato tak vyhrocená doba o to víc potřebuje podobné projekty.

Je potřeba nezávislých hlasů proti jasnému zneužívání oprávněného a navíc často uměle vyvolaného strachu, je potřeba hlasů proti politickému násilí, proti hromadění peněz, moci a jejich následnému zneužívání.

Této problematice se mnohem podrobnějí věnuje sdružení Svoboda místo strachu a Iuridicum Remedium. Jejich weby zcela určitě stojí za navštívení.

Hezký kritický článek o kamerovém systému z domácího prostředí (Praha) najdete také zde.

Když ne kamery, tak co tedy? Příklad jedné z možných a zároveň svobodných alternativ najdete zde.

Doporučujeme také poslední vydání časopisu A-kontra, ve kterém taktéž najdete velice dobrý článek věnující se tomuto a podobným tématům.

Galerie obrázků a fotek k tomuto článku je zde.

Další související odkazy:

 

http://brouzdej.cz/blogy/oicw/6917.html

 

http://www.bigbrotherawards.cz/

 

http://www.bigbrotherawards.cz/node/17

 

http://www.lupa.cz/clanky/velky-bratr-dorazil-do-ceska/

 

http://www.blisty.cz/2007/11/14/art37256.html

 

http://cs.wikipedia.org/wiki/Kamerov%C3%BD_syst%C3%A9m

 

A ještě nějaká literatura k přečtení:

Jevgenij Zamjatin - My
George Orwell - Farma zvířat, 1984
Aldous Huxley - Konec civilizace
Phillip K. Dick - Kaňte mé slzy, řekl policista