K jako kapitalismus

Další překlad z knihy Days of war, Nights of love. Tentokrát jde o jednu z nejdelších, nejzajímavějších a zároveň nejdůležitějších kapitol knihy, která pojednává a principech, na kterých stojí (a padá) dnešní společnost. Nejde o nic jiného, než o základní a trefný popis kapitalismu, jakožto metly lidské svobody a štěstí. Strana 57 až 82.

K A P I T A L I S M U S

1. část - Co je vůbec tak špatného na kapitalismu?

Tento článek původně vyšel jako komiks, který se veřejně rozdával podnikatelům po celých Spojených státech amerických. Některé z jeho skandálních částí poté mimo jiné vyšly v knize COINTELPRO v roce 1998 nebo ve Wall Street Journalu.

Co to teda kapitalismus vůbec je?

Kapitalismus. To je něco jako demokracie, ne? (A nejsou náhodou nepřátelé kapitalismu tedy nepřáteli demokracie? Nezbavil se jich svět během studené války?)

No, kapitalismus a demokracie jsou ve skutečnosti dvě velmi odlišné věci. Ve zkratce, demokracie znamená myšlenku, že by lidé měli mít přímou kontrolu nad svými životy a že by moc měla být rovnoměrně sdílena všemi lidmi v rámci společnosti a ne aby byla nashromážděna v rukou hrstky vyvolených. Kapitalismus je něco úplně, ale opravdu úplně jiného.

V zemích západního světa jsme zvyklí/é slýchat, že žijeme v demokratické společnosti. Pravdou je, že máme vládu, která o sobě ráda prohlašuje, že je demokratická. Nicméně stojí zato si položit otázku, jestli máme v naší prohnilé společnosti pod taktovkou zakrnělé „zastupitelské demokracie“ skutečně všichni/všechny rovný hlas, nebo máme-li vůbec nějakou možnost dění okolo sebe vážně ovlivnit v rámci jakéhosi hlasování. No a to jestli je naše společnost demokratická jako celek obecně, tak to je už úplně jiná otázka. Vláda je samozřejmě jen jednou z mnoha částí společnosti a jde-li o naše každodenní životy, tak se určitě nedá říct, že by vláda byla tou nejdůležitější. Ekonomický systém jakékoliv společnosti má mnohem větší vliv na život lidí než kterýkoliv parlament nebo senát. Je to totiž právě ekonomika, kdo rozhoduje o zásadních věcech: o tom, kdo ovládá půdu, zdroje a nástroje společnosti; o tom, co lidi musí denně dělat pro to, aby přežili; a hlavně o tom, jak spolu lidé jednají, jak se k sobě chovají a jak celkově vnímají svět.

No a kapitalismus je ve skutečnosti jedním z těch nejméně demokratických společenských systémů. V rámci „demokratické“ ekonomiky by měli všichni lidé rovný hlas ohledně toho, jak se bude využívat zdrojů té určité společnosti a "co, jak a proč se bude dělat" (vyrábět). Nicméně v kapitalistické ekonomice jsou všechny zdroje soukromým majetkem a lidé mezi sebou neustále soupeří o to, kdo si urve větší kus. Většina z těchto prostředků zpravidla končí v rukou hrstky privilegovaných a těmi jsou zejména nadnárodní korporace. Tito lidé mohou rozhodovat o tom, jak budou ostatní pracovat, protože ti ostatní nemají jinou možnost, než se snažit o to, jak si od těchto několika privilegovaných vydělat na živobytí. Tito lidé mohou dokonce rozhodovat jak o psychologickém tak i o fyzickém rázu společnosti a to proto, že ovládají většinu půdy/země a zároveň většinu médií. No a nakonec je nutné říct, že ani tihle lidé vlastně nemají kontrolu nad všemi těmito prostředky zcela pevně v rukou. Jde totiž o to, že kdyby kdokoliv z těchto lidí na chvíli přestal/a být ostražitý/á a přestal/a se rvát nekompromisně dopředu za ziskem, velmi rychle by se dostal/a na samé dno pyramidy mezi všechny ostatní. A to znamená jedno jediné: ve skutečnosti nikdo není svobodný v rámci kapitalistického systému: každý člověk je vydán napospas zákonitostem hospodářské soutěže.

Kapitál = majetek (peníze, nemovitosti, práce...), kterého je možné využít k získání ještě většího, dalšího majetku. Příklad: Lidé vlastnící továrnu mají zisk díky prodávání výrobků, které jsou vytvářeny díky práci zaměstnanců a zaměstnankyň této továrny. Tito vlastníci si díky zmíněnému zisku mohou pořídit například další továrnu.

Kapitalismus = „volná směna zboží a služeb“... v jejímž rámci jsou ti/ty, kteří/které vlastní kapitál, schopni/y získat více na úkor těch, kdo žádný kapitál nevlastní.

Jak kapitalismus funguje?

Volný trh by měl za ideálních podmínek fungovat asi takhle: lidé si mohou jít zcela volně za svým štěstím a ti/ty z nich, kdo pracují nejvíce a celkově přispívají k růstu společnosti, jsou odměňováni/y největším majetkem. Tento systém má ale jednu zcela zásadní vadu: ve skutečnosti nenabízí všem rovné podmínky a příležitosti. Úspěch na poli „volného trhu“ totiž závisí zcela a jen na tom, kolik již člověk má majetku.

Pakliže je kapitál soukromně vlastněn, znamená to, že jsou veškeré možnosti a příležitosti se vzdělávat, pracovat a získávat majetek pro každého jednotlivce v naší společnosti přímo závislé na míře majetku, který ten dotyčný člověk už vlastní. Hrstka školních stipendií tento stav věcí neohrozí. Vyrobit něco cenného vyžaduje určité prostředky a jestliže člověk těmito prostředky nedisponuje, musí se obrátit na někoho, kdo jimi disponuje. Jasné a jednoduché jak facka. A co to mezi řádky znamená? Že člověk, co prostředky nemá, je přímo závislý na těch, kdo je mají a je jim tím pádem vydán napospas. No a mezitím ti lidé, kteří již tyto prostředky tedy mají, je mohou použít pro získání více a více majetku, což nakonec znamená to, že většina majetku celé společnosti končí v rukou velmi malé skupiny lidí. Ti, kdo mají kapitálu málo a nemohou jej tedy využít k získání majetku, musí pracovat – práce je vlastně taky kapitál a u těchto lidí je to zároveň to jediné, co mohou prodat. A prodat komu? No přece těm, kdo vlastní nebo ovládají výrobní prostředky, tedy kapitalistům. A proč? No něčím se ty přehnaně vysoké účty zaplatit musí...

Možná to zní trochu zmateně, ale ve skutečnosti je to velmi prosté. Nadnárodní sračka jako je třeba firma Nike, má spoustu finančních prostředků navíc a tak si může dovolit koupit další továrnu na výrobu bot, stejně tak si může dovolit zainsvestovat do reklamy a následně také prodat více bot. To jim vydělá zase další prachy navíc, které mohou zase dál investovat. Obyčejný sráč jako ty má stěží dost peněz na to, otevřít si třeba jen stánek s limonádou na rohu ulice. Ale i kdybys ty prachy měl/a, tak tě s velkou pravděpodobností brzo převálcuje nějaký gigant typu Pepsi, který si může dovolit nacpat do propagace a reklamy miliony. Samozřejmě že existují maloobchodníci triumfující i v takto nespravedlivé hospodářské souteži, ale není to pravidlem a snad je už jasné, proč tomu tak je. A asi úplně nejpravděpodobnější je to, že bys skončil/a tak, že budeš pracovat pro ně, chceš-li si vydělat na živobytí. Tím, že pro ně budeš pracovat, budeš zároveň posilovat jejich moc: ačkoliv tě musí platit za odvedenou práci, můžeš si být jistý/á, že ti nedávají tolik, kolik by sis vážně zasloužil/a, tedy skutečnou hodnotu tvojí práce – a takhle se vydělává. Mákáš-li ve fabrice, kde během dne vyrobíš zboží za řekněme 10 000,-, je pravděpodobné, že za den práce nedostaneš ani desetinu tebou vyrobené hodnoty – tedy ani ten usraný litr. To znamená, že někdo brutálně kasíruje na tvém úsilí a čím déle tento stav trvá, tím více majetku a příležitostí oni mají na tvůj úkor. Takhle ONI vydělávají díky TOBĚ.

Jaký má tohle všechno vliv na normálního člověka?

Znamená to zejména tu skutečnost, že jsou tvoje energie, čas a kreativita od tebe kupovány, což je úplně to nejhorší. Když je tím vším co máš k prodeji pouze tvoje práce, aby ses zaopatřil/a, jsi vlastně přinucen/a pomalu rozprodávat svůj život s minimálním výdělkem, jehož jméno je přežití. Skončíš tak, že větší část svého života trávíš činností, za kterou můžeš dostat co nejvíc peněz, místo toho, abys dělal/a to, co opravdu chceš: měníš svoje sny za výplaty a svoji svobodu za hon za materiálními věcmi. Ve svém volném čase si pak můžeš zpět koupit to, co jsi během pracovní doby vytvořil/a (a zisk samozřejmě opět putuje do kapsy tvého zaměstnavatele či zaměstnavatelky), nemůžeš si už ale odkoupit čas, který jsi v práci strávil/a. Ta část tvého života je nenávratně ztracena a jedinou vzpomínkou jsou ti zaplacené účty, které sis díky tomu mohl/a dovolit zaplatit. Nakonec ještě začneš o svých tvůrčích schopnostech a pracovní síle uvažovat jako že jsou mimo tvoji kontrolu, protože se dostaneš do bodu, že jakoukoliv jinou činnost než odpočinek (tedy zotavování se z práce) vnímáš jako to, co ti řekli, že más dělat a ne to, co chceš dělat. Myšlenka jednat z vlastní iniciativy a jít si za svými vlastními cíli tě už nenapadne, možná teda kromě toho, co se týká tvých koníčků a zálib.

Můžeš využít čas tak jako peníze?

Ano, existuje několik málo lidí, kteří dostávají zaplaceno za to, co chtěli vždycky dělat. Ale kolik lidí okolo tebe, kteří chodí do práce, patří do této kategorie? Tyto ojedinělé a šťastné případy jsou nám předkládány jako důkaz, že kapitalistický systém funguje a my jsme vybízeni pracovat stále usilovněji a usilovněji s tím, že jednoho dne se nám určitě dostane taky takového štěstí. Pravdou ale je, že prostě není tolik pracovních nabídek, abychom všichni mohli být rockové hvězdy, nebo abychom za enormní sumy kreslily komiksy – někdo prostě musí makat ve fabrice, aby se vyrobily cédéčka a papír. Pakliže se ti nepovede prosadit se jako nová vycházející fotbalová hvězda a místo toho skončíš prodávat kopačky v supermarketu za barákem, znamená to, že ses málo snažil. Takže je to jen a jen tvoje vina, že chodíš do práce, kde se denně x hodin nudíš, no ne? Ale on to přece nebyl tvůj nápad, že na každého profi fotbalistu má připadnout tisíc prodejců bot. Jestli na tebe může za něco padnout vina, tak maximálně za přijímutí situace, která nabízí pouze tyto tak mizerné šance na úspěch. Místo toho abychom se všichni/všechny snažili být tím jedním/tou jednou na samotné špici kapitalistického žebříčku, nebo tím jediným/jedinou výhercem/výherkyní v milionové soutěži, měli bysme se spíše snažit přijít na to, jak dosáhnout toho, abychom všichni a všechny mohli dělat právě to, co chceme. Protože ačkoliv se ti dostane toho štěstí a ty skutečně staneš na vrcholu – co všichni ti ostatní nešťastní lidé? Náladoví úředníci, ztroskotané umělkyně, apatické kuchařky a otrávené hotelové uklizečky? Chceš žít ve světě plném nešťastných lidí, kteří nikdy nemohli jít za svými sny... kteří možná ani nikdy sny neměli?

Tvoje štěstí si od tebe ostatní kupují - ukradni si ho zpět!

Čeho si lidé díky vlivu kapitalismu váží?

V kapitalistické společnosti se naše životy točí okolo věcí. A to s jakýmsi prapodivným předpokladem, že je štěstí k nalezení v majetku... a ne ve svobodné volbě a činech na ní založených. Ti lidé, kteří mají majetek, ho mají díky tomu, že stráví obrovské kvantum času a energie tím, že přemýšlejí, jak tento majetek získávat od ostatních. A ti lidé, kteří toho mají jen velmi málo, musejí strávit většinu času tvrdou prací, aby se jim dostalo věcí nutných k přežití. Těmto lidem je jedinou útěchou za jejich životy naplněné prací a chudobou pouze několik málo věcí, které si mohou dovolit koupit – to všechno jednoduše proto, že jejich vlastní životy od nich byly odkoupeny. Mezi těmito výše zmíněnými společenskými třídami je ještě jedna – střední třída. A to jsou lidé od narození bombardováni reklamou a jinými druhy propagandy, která říká, že štěstí, mládí, smysl života a vlastně i úplně všecko ostatní, se skrývá v majetku a v symbolech společenského postavení. Tito lidé ze střední třídy společnosti tráví život tvrdou prací, aby si tyto symboly mohli pořídit, místo toho, aby využili veškeré svoje možnosti pro hledání potěšení a dobrodružství.

Tímto způsobem jsou životy všech lidí v rámci kapitalismu soustředěny spíše okolo toho, co mají, a ne okolo toho, co dělají – jsou totiž nuceni/y trávit svůj život praním se o věci, které potřebují k přežití a k dosažení určitého společenského postavení. Ve společnosti, která by lidi nabádala vážit si svých dovedností, jednat svobodně a dělat zejména to, co skutečně chtějí, by pravděpodobně nacházelo skutečné štěstí mnohem více z nás. Pro vznik takové společnosti je zapotřebí přestat se honit za majetkem, mocí a nadvládou a začít se o tyto věci svobodněji dělit mezi sebou. Jedině tehdy budou všichni/všechny z nás skutečně a naprosto svobodní/é vybrat si takový život, který chceme mít ze všech nejvíc a to bez strachu z hladu nebo toho, že nás společnost odstřihne a odkopne. Tvoje štěstí je od tebe kupováno – ukradni si ho zpět!

Nevede ale nahodou (hospodářská) soutěž ke zvýšení a zefektivnění výroby?

Ano, a to je přesně ten problém! Hospodářská soutěž v rámci “volného trhu” nejenže podmiňuje zvyšování výroby za všech okolností, ona ji zároveň přímo vynucuje! Protože ti/ty, kdo nejsou o krok před ní, jsou bez milosti rozšlapáni/y pod ní. A o jakých že to okolnostech tady vlastně mluvíme? No například ty dlouhé hodiny, které trávíme v práci: 40, 50, někdy dokonce šedesát hodin týdně pod dohledem a rozkazy šéfové nebo zákazníka – makáme daleko za hranicí únosnosti a vyčerpání, abysme byli “krok napřed”. Na vrcholu tohodle všeho jsou směšně nízké platy, které za tu otročinu dostáváme: většina z nás nevydělá ani zdaleka tolik, abysme si mohli dopřát třeba jen malou část ze všech těch věcí, které naše společnost nabízí a to ačkoliv je to právě naše práce, díky které jsou tyto věci k mání. Toto se děje proto, že pracující lidé v rámci soutěže trhu nedostávají vyplaceno tolik, kolik si “zalouží”, ale pouze tolik, kolik je minimálně nutné/možné (bez toho aniž by se jejich zaměstnavatel/ka musel/a bát, že utečou za lepšími pracovními/platebními podmínkami někam jinam ke konkurenci). Tohle je “zákon” poptávky a nabídky. Zaměstnavatel/ka se tímto způsobem musí chovat prostě proto, aby našetřil/a co nejvíc prostředků na reklamu, rozvoj firmy a na další věci, ve snaze udržet se o krok před konkurencí. Kdyby ne, tak by brzo nemusel/a být zaměstnavatelem/zaměstnavatelkou, protože by mu/jí zaměstnanci a zaměstnankyně pláchli k bojovnější/mu šéfovi či manažerce.

Pro ty dlouhé hodiny v práci a mizerné platy existuje jedno velmi výstižné a zároveň pravdivé slovo: vykořisťování. To ale není jediná vada na kráse našeho ekonomického systému ženoucího se za zvyšováním produktivity. Zaměstnavatel/ka musí volit i jiné strategie a postupy, jak co nejvíc ušetřit: právě proto je například naše pracovní prostřední často nebezpečné. A pakliže mají výdělek a produktivita za následek ekologické katastrofy, tak jim ekonomický systém oceňující zejména schopnost tržní prosperity v ničem bránit nebude – nevadí že jsou divoká příroda a s ní i všechna svobodná zvířata v ní žijící ničeny – hlavní je zisk! Tohle je, kde skončily naše deštné pralesy; tohle je, kde skončila naše ozonová vrstva; tohle je, kde skončily tisíce vyhubených živočišných a rostilnných druhů... spáleny na popel našim závodem o prachy. V místech, kde byly dříve lesy, dnes stojí nákupní domy a čerpací stanice. A to nemluvě o znečištění ovzduší! Je přece mnohem důležitější mít místa, kde něco prodat a koupit, než udržovat přirozené prostředí plné klidu a krásy. Místo divokých koní, krav a ptáků máme zvířata zavřená v klecích na farmách a velkochovech, kde jsou přetvořena ve stroje na mléko a maso... a nebo zpívající a mluvící loutky v pohádkách od studia Walt Disney, což je pro některé z nás to nejbližší k divokému zvířeti, co kdy uvidíme. Tento ekonomický systém založený na nekompromisní hospodářské soutěži nás nutí zaměnit všechno svobodné a krásné za věci efektivní, uniformované a rentabilní.

Tohle všechno se samozřejmě neomezuje jen na západní svět či kulturu. Kapitalismus a hodnoty, které prosazuje, se rošířily po celém světě jako mor. Korporace se musí rozšiřovat a hledat nová odbytiště pro své výrobky a služby, aby mezi sebou mohly nadále soutěžit a nevypadnout z kola ven. A je jedno jestli k tomu dochází za pomocí hrubé síly nebo manipulace a přesvědčování. Důkazem tohoto jevu je například to, že si můžete koupit Coca Colu v Egyptě a zajít si do McDonaldu v Thajsku. Napříč historií narazíme na nespočet příkladů, jak se z firem stávaly nadnárodní korporace a jak se rozlézaly po světě bez jakéhokoliv váhaní použít násilí všude tam, kde se to považovalo za nutné. Takže to v dnešním světe vypadá tak, že téměř v každém koutě Země dochází k prodávání životů pracujících lidí nadnárodním korporacím a to často za méně než jeden dollar na hodinu. Odměnou je těmto lidem jakási šance honit se nesmyslným nakupováním za symboly blahobytu a společenského postavení, tedy za těmi symboly, které zmíněné nadnárodní korporace neskrývaně využívají k manipulaci a ovládání lidí. Zboží vytvořené tvrdou prací těchto lidí je odsáto z jejich komunit do kapes korporací a na oplátku se jim dostane zničení jejich kultury a její nahrazení západním konzumentsvím a standardizovanou monokulturou. Obyčejní pracující lidé z těchto zemí si navíc jen těžko mohou dovolit nechovat se jako jejich zaměstnavatelé a zaměstnavatelky z nadnárodních korporací, tedy nehonit se za výdělkem a zvýšením své vlastní produktivity. Následně je tedy celý svět standardizován v rámci jednoho systému, systému kapitalistického. A pro lidi na celém světě je pořád těžší a těžší si jen třeba představit, že by se věci mohly dělat jinak a taky jinak vypadat.

Takže jaký druh produktivity tedy hospodářská soutěž vytváří a vyžaduje? Jde čistě o produktivitu materiální – jinými slovy: zisk za každou cenu. Nedostane se nám vyšší kvality výrobků – to protože tím hlavním cílem výrobců je, abysme se k nim vrátili a koupili si od nich nové auto nebo rádio, když se nám to staré po pár letech rozpadne na kusy. Nedostane se nám ani výrobků, které potřebujeme, které se nám hodí, výrobků díky kterým si můžeme pomoct ke štěstí – dostane se nám takového zboží, které se nejlépe prodává a ze kterého je největší zisk. Naopak se nám ale dostane firem na finanční půjčky, pitomého teleshoppingu, nevyžádané pošty ať už v podobě e-mailového spamu nebo v podobě letáků ve schránce, a třeba taky cigaret pečlivě výrobou promakaných tak, aby v nich bylo hned 8 vysoce návykových látek. A spolu s nimi se nám dostane deset “zaručeně fungujících” druhů pilulek, které nám mají pomoci se kouření zbavit. Aby mohla jedna firma v prodeji svých výrobků předehnat firmu druhou, trávíme svoje životy tím, že navrhujeme, masově vyrábíme a stejně tak masově nakupujeme výrobky typu kuchyňský drtič odpadků – tedy věcičky, které nám usnadní a zvýší standard přežití, ale které nám v žádném případě nezkvalitní život. Mnohem více než mixéry, videohry a kukuřičné lupínky potřebujeme smysl a potěšení v našich životech – jsme ale tolik zaneprázdněni/y soutěžením mezi sebou a předháněním se, že ani nemáme čas se nad tímhle vším na chvíli zamyslet.

Zcela jistě bychom byli schopni/y v méně soutěživé společnosti vyrábět všechny potřebné věci, aniž by bylo zapotřebí mrhat čas výrobou zbytečných blbostí, které v dnešní době zabírají tolik místa. A možná bysme pak byli schopni/y se soustředit na “výrobu” té nejdůležitější “věci” ze všech – lidského štěstí.

Soutěživost znamená, že se nesejdeme a společně nerozhodneme o tom, co je pro nás jako jednotlivce nejlepší a co je nejlepší pro svět jako celek. A ani o těchto věcech nerozhodujeme na osobní úrovni jako jednotlivci sami pro sebe. Místo toho je všechno, do čeho se náš druh pouští a to jak mění svět, rozhodováno zákony soutěže – tím co se nejvíc prodává.

"Mi neříkej, že by se nám žilo líp a svobodnějc v takovém systému, jaký byl třeba v Sovětském svazu!"

Ne, to samozřejmě ne! Ekonomika v Sovětském svazu nebyla o nic demokratičtější než ta dnešní na západě. V Americe a jiných západních zemích patří většina kapitálu nadnárodním společnostem, které díky tomu mají moc nad svými zaměstnanci a zaměstnankyněmi (a do jisté míry také nad svými zákazníky a vlastně i všemi ostatními). No a v Sovětském svazu zase byl všechen kapitál v moci vlády a všichni ostatní na této vládě byli závislí a museli skákat tak, jak pískala. A ačkoliv zde neexistovala žádná vnitřní hospodářská soutěž, která v dnešním západním světě zapřičiňuje naprostou bezohlednost všech firem, Sovětský svaz přesto soupeřil s ostatními světovými národy ve hře o ekonomickou sílu a produktivitu. No a to mělo za následek stejnou devastaci přírody a vykořisťování zaměstatnců a zaměstnankyň, jaké dnes denně vidíme na západě. Oba dva tyto ekonomické systémy, dnešní západní a ten minulý v Sovětském svazu, jasně demonstrují, jak katastrofální následky má to, když se většina bohatsví společnosti ocitne v rukou malé skupiny privilegovaných. A to co my teď potřebujeme, je vyzkoušet takový systém, kde se všichni můžeme vyjádřit k tomu jak pracovat a žít, protože všichni budeme mít svůj podíl na bohatství celé naší společnosti. 

Takže co nám přesně v kapitalistické společnosti dává moc?

V systému, ve kterém se lidé derou o majetek a o moc, která se s majetkem neodmyslitelně pojí, jsou ti/ty nejbezohlednější zpravidla zároveň těmi, kdo mají nejvíc obojího – tedy majektu i moci. Jinými slovy kapitalismus podněcuje podvody, lži, vykořisťování a vůbec celkově bezohlednou soutěživost a toho, kdo těchto postupů nejvíce využívá, odměňuje největším dílem moci a zároveň rozhodovacím právem o dění ve společnosti.

Korporace, které vynikají v přesvědčování, že potřebujeme jejich výrobky, ať už to pravda je či není, jsou na tomto bezohledném poli soutěže úplně nejúspěšnější. Tohle je přesně to, jak byla společnost Coca-Cola, která vyrábí jedny z naprosto nejzbytečnějších výrobků dostupných na trhu, schopna vydobýt si tak výsostnou pozici na trhu, co se majetku a moci týče: s obrovským úspěchem předčila všechny díky tomu, že se nesnažila nabízet něco, co by jakkoliv prospělo hodnotám společnosti, ale že se prachsprostě soustředila na reklamu svých výrobků. Kola určitě není nejlahodnějším nápojem světa, je to ale nápoj, jehož reklama a marketing jsou nejbrutálnější. Ti nejúspěšnější ve vytváření prostředí, které nás nutí si od nich stále kupovat další a další věci, ať už toho dosahují manipulací v rámci reklamních kampaní nebo ještě nechutnějšími metodami, jsou zároveň těmi, komu se dostane nejvíce prostředků, aby mohli pokračovat přesně v tom, co dělají. A tak se z nich stávají ti s největší mocí nad prostředím, ve kterém žijeme. Přesně proto jsou naše města plná billboardů a obrovských věžáků s kancelářema, místo uměleckých děl, zahrad a plováren. Proto jsou noviny a televizní programy plné předpojatých a naprostých lží: výrobci jsou závislí na svých reklamních agentech a agentkách a ti/ty jsou zase závislí/é na těch, kdo mají nejvíce peněz – tedy na těch, kdo jsou ochotní převracet fakta a šířit nepravdy jen pro to, aby si ty peníze udrželi a další prachy získaly. (Zkus si udělat malý průzkum a hned zjistíš, jak často k tomuhle jevu dochází.) Kapitalismus jednoznačně zaručuje, že lidé mající kontrolu nad tím, co se ve společnosti děje, jsou těmi nejlakomějšími, nejkrutějšími a nejbezcitnějšími.

No a jelikož jsou pak všichny a všechny ostatní vydáni/y napospas těmto lidem, a jelikož nikdo nechce být na straně poražených, všichni a všechny jsme motivováni/y k lakotě, krutosti a bezcitnosti. Ale samozřejmě nikdo není sobecký nebo bezcistný pořád. Jen hrstka lidí takovými chce být, nebo z toho má potěšení; většinou se tomu vyhnou, pakliže to jen trochu jde. Nicméně klasické pracovní prostředí je nastaveno tak, že nutí lidi chovat se k sobě navzájem chladně a neosobně. Když do pekárny přijde někdo hladový a bez peněz, vnitřní pravidla obchodu většinou v praxi znamenají, že je tento člověk bez zdráhání vykopnut s prádnýma rukama i žaludkem, (prostě vůbec nepřipadá v úvahu, aby něco dostal bez zaplacení), ačkoliv pekárna na konci směny každý den vyhodí do smetí desítky rohlíků, což se děje u naprosté většiny provozoven. Nebozí zaměstnanci a zaměstnankyně tedy musí takto příchozí lidi brát jako otravná individua a naopak ti hladoví zase lamentují nad nimi, že jim nepomohou. A přitom je to jen a právě kapitalismus, který je proti sobě štve. Aby toho nebylo málo, tak je to pravděpodobně právě ten zaměstnanec či zaměstnankyně, který/á prosazuje tato směšná pravidla nejpřísněji, kdo se dostane na pozici vedoucího podniku.

Ti lidé, co se odváží dělat věci, ze kterých jim toho moc nekápne, obyčejně ze svého úsilí nemají jak peníze, tak žádné jistoty či společenský status. A je jedno, že třeba dělají věci, které obecně přispívají společnosti – umění, hudba, sociální práce. Pakliže ale z těchto svých aktivit nemají zisk, budou to mít s přežitím velmi těžké, nemluvě o nějakém nashromáždění prostředků pro další rozvoj jejich aktivit. No a protože moc přichází zejména s majetkem, nebudou mít tito lidé ani moc co mluvit do toho, co se kolem nich v jejich vlastním prostředí a společnosti děje. Proto mají nadnárodní korporace, kterým nejde o nic jiného než o jejich zisky a moc, vždycky více moci nad tím, co se děje v kapitalistické společnosti, než umělci a umělkyně nebo sociální akvitisti/aktivistky. A zároveň jen několik málo lidí si může dovolit dělat věci, které jsou sice hodnotné, ale ze kterých jim nic neskočí do peněženky. Určitě si umíš představit, jaké tohle všecko má následky...

"Být bohatý, to v dnešním světě znamená pouze to, vlastnit co největší množství zcela zbytečných věcí - mít co největší množství chudoby." - Donald Trump

A jakým místem je náš svět díky tomuhle všemu?

Kapitalistický systém dává obyčejnému člověku do rukou jen velmi malou kontrolu nad  kolektivními možnostmi a technologiemi společnosti a stejně tak velmi malou možnost ovlivnit, kde a jak jich využít. Ačkoliv je možné právě díky práci obyčejných lidí budovat svět ve kterém žijeme, mají tito lidé pocit, jakoby jejich práce a zároveň úsilí jejich blízkých byly cizí věci mimo jejich kontrolu – něco, co je prostě podřízeno dění ve světě bez ohledu na vůli těchto lidí. Není divu, že se tito lidé cítí frustrováni, bezmocní, nenaplnění a že už ani nemají žádné sny. Nicméně není to jen tento nedostatek kontroly, kvůli kterému je kapitalismus arcinepřítelem lidského štěstí. Namísto demokratické kontroly nad našimi životy a nad naší společností, máme bezcitnou nádvládu moci.

Násilí není puze to, když jeden člověk tělesně ubližuje druhému. Násilí je přítomno vždy, třebaže nenápadně, když lidé využívají své moci v rámci mezilidské interakce a komunikace. A je to právě násilí co je v jádru kapitalismu. V rámci kapitalistického systému ústí všechny hospodářské zákony v jeden velký a přesně mířený nátlak: Pracuj, nebo buď o hladu! Ovládej, nebo buď ovládán/a! Bij se zuby nehty v konkurenčním boji, nebo zhyň! Rozprodávej hodiny svého života za prostředky nutné k přežití, nebo shnij v chudobě či v base!

Většina lidí chodí do práce poněvadž musí, ne proto že by chtěli. Prodávají svůj čas, aby si mohli koupit jídlo a střechu nad hlavou a aby mohli zaplatit účty za všechny ty symboly společenského postavení, které jim jsou vnucovány...to všechno proto, že vědí, že jedinou alternativou je hladovění a společenské vyloučení. Možná se jim líbí něco málo z toho, co v práci dělají – ale určitě by to dělali mnohem radši v rámci svého volného času a zcela podle sebe – a hlavně by dělali mnoho jiných věcí, na které díky práci prostě nemají bu´d čas nebo dostatek energie. Pro přinucení těchto lidi, kteří by mnohem radši byli úplně někde jinde, k maximální možné produktivitě, korporace musí povolat do zbraně tisíce různých nástrojů kontroly a ovládání: plánují jim směny, vnucují jim píchačky, neustále na ně dohlíží... Šéfky a pracovníci na sebe vzájemně působí pod ekonomickým tlakem a vyjednávají spolu za pomocí neviditelných hrozeb – jedni/y míří zbraní nezaměstnanosti a chudoby na hlavy těch druhých, zatímco druhá strana vyhrožuje nekvalitní prací a možnými stávkami. Většina lidí v sobě pořád má jakýsi přirozený zájem o potřeby ostatních a to dokonce i v práci – ale podstatou naší ekonomiky je konkurenční boj a nadvláda a to je přesně a vždycky, co z našich vztahů k těm nad a pod námi vzejde v rámci pracovní hierarchie.

Dovedeš si představit, kolik výhod by to skýtalo a o kolik větší zábava by to pro nás všechny mohla být, kdybysme mohli jednat na základě lásky a ne na základě útlaku? Kdybysme vytvářeli věci už jen třeba pro radost ze samotné činnosti a pracovali společně, protože bychom chtěli, ne protože bysme museli? Nebylo by pak mnohem příjemnější dělat všechny ty nutné úkony k přežití, pomáhat si a prostě být spolu...?

Zmiňované vzorce chování plné násilí se pochopitelně a nevyhnutelně objevují I ve zbytku našich životů – nejen v práci. Když jsme zvyklí brát lid jako věci, jako prostředky ke spotřebování, nebo jako nepřátele, kterých se máme bát a se kterými máme bojovat, je těžké nechat tyto hodnoty za dveřmi svého domova po návratu z práce. Hierarchie, kterou osobní vlastnictví vnucuje našim vztahům na pracovišti, je k vidění všude jinde v naší společnosti – ve školách, v kostelech, v rodinách, v kamarádských vztazích – všude tam je k nalezení dynamika nadvlády a podvolení se. A je skoro nemožné si představit, jak by měl vypadat skutečně rovnostářský vztah, ve společnosti, kde se všichni derou o nadvládu nad ostatními. Když se děcka rvou ve škole nebo na ulici v rámci gangů, jedná se vlastně jen o jakousi imitaci mnohem rozsáhlejších konfliktů, které mezi sebou vedou nadnárodní korporace a národy, které jim posluhují. Násilí dětí je vnímáno jako anomálie ačkoliv je ve skutečnosti odrazem násilného a neustále soupeřícího světa, která je vychoval. Když se potenciální kamarádi nebo milenky navzájem hodnotí spíše podle majetku a společenského postavení, místo toho aby jednali dle svého srdce a duše, prostě jen uvádějí do praxe to co je naučily “hodnoty trhu” - život pod nadvládou moci – je pak téměř nemožné dívat se na ostatní lidské bytosti a na svět celkově jinak než v souvislosti s tím, co nám z toho kápne.

Kdybysme žili ve světě, kde bysme si mohli jít za svými sny beze strachu, že umřeme hlady, šílení a nemilovaní jako van Gogh a tisíce dalších, naše životy a vztahy by už nebyly zdeformované a prohnilé násilím. A možná by pak bylo jednodušší dívat se na sebe navzájem a vidět co je krásné a jedinečné, vidět svoji přirozenost a umět ji ocenit...být a nechat být a ne pořád jen hledat moc a výhody pro sebe. V historie lidstva byly stovky společností, ve kterých lidé žili tímto způsobem. Je to skutečně přehnané, myslet si, že bysme naši společnost mohli předělat, aby byla demokratičtější?

2. část – Vztahy založené na násilí vs. vztahy založené na lásce

“Konečně porozuměl tomu, jak se věci mají. Byla to válka všech proti všem a kdo se neuměl pořádně ohánět, neměl sebemenší šanci na přežití. Člověk nehostil ostatní, ale čekal, až oni pohostí jeho. Duše plná podezřívavosti a nenávisti; člověk věděl, že je obklopen nepřátelskými silami, které se ho snaží okrást a všemožně nalákat do pasti. Obchodníci pomalovali výlohy všemi možnými nepravdami, aby tě zlákali a stejně tak ploty u cesty, pouliční lampy a veřejné telefony – to všechno vyzdobené klamem a nepravdou. Velká firma, pro kterou jsi makal, ti lhala do očí a stejně tak i celé zemi – od hlavy až k patě to nebylo nic jiného než jedna obrovská lež.” - Walt Whitman, Džungle

Dost už abstrakcí! Mluvme o skutečném životě!
...aneb reálná výpověď pracujícího proletáře!

Jaký je to pocit, že s tebou nikdy nezacházejí jako s dospělým člověkem? Jaké to je, nikdy se nezbavit pravidel a omezení, které ti jsou vnuceny "pro tvoje vlastní dobro"? A jaké to je muset podlézat učitelům, šéfům, policajtům... protože jsou to lidi, kteří slouží pánům, kteří mají víc peněz a tedy i víc kontroly nad tvým životem, než bys ty kdy mohl mít? Jaké to je, muset žadonit a lhát a vymlouvat se, abys dostal odpoledne volno, aby sis mohl aspoň projednou dělat co chceš? Jaké to je, nechat se ovládat přednastavenými sirénami a zvonky, být vydán napospas hodinám, strojům a lidem, kteří ti inteligencí nesahají ani po kotníky? Jaké to je být navlečený v mundůru spolu se stovkami ostatních a podobat se vzájemně jako vejce vejci? A jaké to je, když se po tobě vyžaduje předříkávání pořád těch stejných frází znova a znova celý den... jaké to je, být naprogramovaný jako stroj?

Vážně si myslíš, že to je jen náhoda, že se Coca Cola prodává na každém rohu po celé planetě? Vážně bys jim věřil, že mají sílu udělat z této planety místo, ve kterém bys chtěl žít?

Pokaždé, když se vrátím domů z práce a najdu ve schránce tolik letáků, že se tam nevleze už nic jiného, pokaždé když se snažím v klidu si s níst večeři s milovanou osobou a v tom nás vyruší telefonát od nějaké firmy nabízející pičovinu, kterou nepotřebuju... pokaždé mi to připomene, že žiju ve společnosti, která si váží výše prodeje víc než lidského soukromí a pohody. Pokaždé, když si někdo pustí telku a rázem se našim směrem vychrlí salva útočných reklam, si vybavím, jak málo prodejcům a dealerům záleží na našich skutečných životech a jejich kvalitě. Tento jejich zcela minimmální zájem jim zároveň vůbec nepřekáží v jejich neutuchající snaze vydělat na nás co to jen jde. Právě naopak – jejich nezájem jim to celé usnadňuje. Pokaždé, když se projížím na kole, chtě nechtě musím projet kolem nějakého billboardu hlásajícího zaručenou účinnost a přitažlivost nějakého přiblblého výrobku a v tom momentě se pokaždé hrozně naseru při představě, jak všelijak líp a hodnotnějc by tohle veřejné místo, kde tento billboard stojí, šlo využít. Kdybychom si tak sami mohli určovat, co se bude dít v ulicích, kde žijem!

A když přijde čas zaplatit účty, zase je mi nemilosrdně připomenuto, co je v této naší zlaté době nejdůležitější. Nájem musím zaplatit na měsíc dopředu, aniž bych v bytě strávil jedinou noc z tohoto měsíce, ale zároveň v práci nedostanu zaplaceno dřív než po třech týdnech po začátku nového pracovního měsíce... To protože lidé, kteří mají kontrolu nad nemovitostí, ve které žiju a nad pracovištěm, kde jim musím sloužit, si všechno naklonili ve svůj prospěch. Od momentu kdy začne nový pracovní měsíc do chvíle, kdy dostanu výplatu, se jim dostává bezúročného úvěru v podobě mojí práce. A správce či majitel baráku, ve kterém bydlím, ode mě dostane vlastně úplně stejný úvěr, když mu platím nájem měsíc dopředu. A to nemluvě a státě, který mi krade plat prostřednictvím daní na kdovíjak dlouhou dobu dopředu. A mezitím si musím dávat sakra pozor, abych si nepustil topení víc, než si můžu dovolit zaplatit, abych nesnědl víc jídla, než si můžu dovolit koupit a abych neprotelefonoval s kámošem z jiné země víc, než si můžu dovolit. A když se doma klepu zimou, když mi hladem kručí v břiše a když se mi stýská, tak mi nezbývá nic jiného než vztekle nadávat, protože ačkoliv mám všechny technické vymoženosti, které by mě zahřály, nasitily a zároveň zahnaly moji samotu, hned při ruce, musím draze platit za každý drobek navíc jen pro to, aby si několik velmi málo bohatých lidí nacpalo kapsy ještě víc na můj účet. Pracuju čtyřicet hodin týdně pro systém, který všechny tyto formy pohodlí (topení, jídlo, telefon...) poskytuje – nezasloužím si snad pustit si topení stejně, jak můj šéf? Ne? A to jen proto, že se při práci zašpiním víc než on? Copak si snad nezasloužím ochutnat všechny ty delikatesy v restauracích, kam on pravidelně chodí, jen kvůli tomu, že se mi příčí cpát se směrem nahoru po společenském žebříčku?

U některých mých přátel je to dokonce ještě horší – mají dluhy na kreditkách a hypotéky. Firmy, nebo spíš nadnárodní korporace, kterým tito moji přátelé dluží, jim budou kontrolovat život až do jeho konce. A nezáleží na tom, co moji přátelé budou chtít dělat – přístí měsíc stejně jako za deset let budou vydáni napospas těmto institucím, které jim půjčily prachy. Pro kamarády to znamená, že mají každý měsíc o několik tisíc vyšší výdaje a dokud nebudou ochotní uznat, že jsou úplně na mizině, tak budou muset prodávat svůj život, aby ho vůbec mohli žít. Vzteky bych puknul pokaždé, když mi poštou přijde další nabídka na super-výhodnou kreditku, protože vím, že by tyhle mrdky udělaly prostě cokoliv, aby mě finančně vysály a lapily smlouvou, kterou bych se jim zavázal dlužit (=sloužit). A hrůzou se třesu pokaždé, když vidím, jak si někdo z mých přátel kupuje víc a víc věcí, aby si dopřál trochu (falešného) štěstí – samozřejmě, že zoufale touží po svobodě a nějakém tom vzrušení, když žijí tak jak žijí, ale nic z toho nenajdou díky nové hifi věži nebo SUVéčku. Tím, že takhle utrácejí, se jen víc a víc přivazují k systému, který jim ve skutečnosti krade jejich životy. Někteří z nich stráví celý rok prací, aby si našetřili na několik týdnů dovolené u moře nebo někde v horách, kde by se procházeli, koupali, projížděli na loďkách a co ja vím co všechno... A to jsou všechno věci, které byly kdysi zadarmo a pro všechny – to ale bylo ještě předtím, než nadnárodní společnosti všechno zabalily do betonu.

Odcizení, nedůvěra a vyčerpání, kterého jsme díky naší společnosti přeplnění, násobí naše potřeby a my se uchylujeme k materiálním statkům a placeným službám v naději, že nás zachrání před vším tím hrozným v našich životech. Ale nákup těchto věcí jen prodlužuje celou tuhle naši mizérii. Protože pokaždé, když si v rámci tohoto našeho systému něco koupíme, kupujeme si tím zároveň celý tento systém – svévolně odevzdáváme svoje peníze firmám a tím utužujeme jejich sílu a abysme vůbec ty prachy měli, tak jim ještě musíme dát i svoji práci. Takže o to víc práce a peněz pro ně, aby všechno jelo jako doposud a o to míň energie a svobody pro nás, abysme jim mohli vzdorovat a efektivně proti nim bojovat.

Rozhodl jsem se z této sračky utéct jak jen to jde. Už pro ně nebudu makat a nebudu platit za jejich výrobky, přestávám věřit všem těm báchorkám o skvělém domu a parádním autě. Udělám si svůj vlastní život takovým, jakým chci, abych se mohl radovat a radši přitom chcípnu, než abych povolil. Ale i když se mi podaří se z toho všeho vymanit, jak mám žít život, po kterém toužím, když všichni ti, které mám rád a vůbec všichni lidi a celý svět, zůstane pod nadvládou tohoto systému? I když svobodný, tak budu stejně sám, když budou ostatní pořád zamčeni ve školách, fabrikách a kanclech, nadále slepě následovat instrukce a zákazy. Pakliže se odsud chci skutečně dostat, tak musím přijít na to, jak vzít ostatní s sebou. Jdu po ulici a vidím, jak se z komínů ven dere kouř a stoupá do nebe, které znečišťuje a žalostně toužím po světě, kde bude jen a jen na nás, zda-li se z toho komína bude ještě kouřit nebo ne...

A kde jsou všechny ty parky a zahrady, které mohly být díky naší práci vytvořeny? Všechny ty lesy, kterými jsme se mohli procházet a řeky, ze kterých jsme mohli pít a jezera, ve kterých by se dalo koupat...? A kde máme všechny ty orly, jestřáby, sovy, koně a jiná divoká zvířata, která bysme mohli tiše obdivovat? Když si tak ve dne sním, procházím se ve svých představách po překrásné divočině, potkávám lidi s různými zvyky a způsoby života, lidi, kteří nikdy nelslyšeli slovo Pepsi, lidi, kteří nikdy nestrávili den jinak, než že by dělali přesně to, co chtěli. Společně s nimi přemítáme nad tím, jak ze svých životů vytěžit co nejvíc potěšení, jak svoje životy vyždímat do poslední kapičky... a včechny svoje touhy a představy mačkáme do jedné velké koule, kterou rozrazíme brány do samotného ráje...

3. část - Směnné hospodářství vs. Darovací hospodářství 

Dobře, dobře, ale jaká je tedy alternativa?

Alternativou kapitalistické společnosti, která nám na základě takzvaného zákona nabídky a poptávky vnucuje jakousi instatní náhražku svobody a života, by byla například společnost konsensuální, tedy taková, kde by jsme se o tom, jaké mají být naše životy a prostředí, ve kterém je žijeme, rozhodovali jednotlivě a sami za sebe (a tam, kde by to bylo zapotřebí, by jsme se rozhodovali společně, kolektivně). Zákon nabídky a poptávky je zákonem jen tehdy, pakliže to my dovolíme. Je obtížné si představit společnost, která funguje na principu spolupráce, když asi všechny společnosti, které většina z nás v životě zažila, byly založeny na hospodářské soutěži. Nicméně to neznamená, že společnost se základem ve spolupráci a vzájemné podpoře, nemůže existovat – ve skutečnosti se v historii našeho druhu takové společnosti již několikrát objevily, takže budeme-li chtít, mohou se objevit zase.

Abychom se vyvlekli z okovů hospodářské soutěže, bude zapotřebí vyvinout takový ekonomický systém, který bude založený na darování a ne na směně – tedy nahradit směnné hospodářství darovací ekonomikou. V rámci tohoto darovacího hospodářského systému, na kterám by byla naše společnost postavena, by mohl každý člověk dělat právě to, co by chtěl a ostatním tedy nabízet to, co umí nejlíp, na co má nejlepší kvalifikaci a to beze strachu, že bude muset trpět hlady. Prostředky nutné k různým činnostem by byly rozděleny mezi nás všechny a ne nahromaděny v rukou těch několika nejlakomějších, tak jak je tomu ve světě nyní, takže každý člověk žíjící v této společnosti, by měl k dispozici celý její potenciál. Lidé mající rádi barvy, by mohli malovat obrazy, pokoje, domy nebo sami sebe či ostatní okolo, ti, kteří zase rádi staví motory a stroje, by je stavili, opravovali a seřizovali, ti, kteří mají rádi kola, by je mohli stavět a opravovat jak pro sebe tak pro ostatní... Takzvaná “špinavá práce” by se mezi nás rozdělila spravedlivěji a každý člověk by byl schopný dělat hned několik věcí a tudíž by nebyl omezován na jednu věc, na jednu činnost, na jednu práci, jako nějaké anonymní ozubené kolečko stroje jménem kapitalismus. Práce sama o sobě byla mnohem zábavnější a příjemnější bez neúprosných časových limitů a neuspokojitelných šéfových, které nás všemožně omezují. A ačkoliv bychom asi měli nižší míru produkce, měli bychom zároveň v rámci naší společnosti širší spektrum kreativních činností, díky kterým by všichni lidé mohli najít více smyslu a naplnění ve svých životech. No a mimoto, potřebujeme vůbec všechny ty cetky a jiné luxusní hlouposti, kvůli jejichž výrobě dnes a denně otročíme?

Zní to jako nějaká utopická vize a do jisté míry to tak i je, to ale přece neznamená, že se nemůžeme snažit překopat naše životy tak, aby se této vizi co nejvíc podobaly. A co se týká příkladů toho, jak by měl vypadat život mimo kapitalismus, není nutné tyto příklady hledat pouze u domorodců v afrických pouštích - dokonce i dnes přimo v naší společnosti existuje mnoho příkladů toho, jak jsou věci zajímavější a hodnotnější, když na nich není nálepka s cenou. Pokaždé když se sejdou lidi v rámci kroužku pletení a předávají si přátelské rady, pokaždý když si s lidma vyrazíš na vodu a rozdělíte si povinnosti mezi sebe, pokaždé když lidé spolupracují ať už se to týká vaření společné večeře nebo hraní v jedné kapele, pokaždé když to lidi dělají pro potěšení a ne pro prachy, znamená to uvedení "darovacího hospodářství" do praxe. Například jedna z nejlepších věcí na zamilovanosti ve vztahu je to, že jde hlavně o to jací jsme a ne o to, jakou "máme cenu" (třeba na trhu práce díky zkušenostem a vzdělání) nebo co si "zasloužíme". A jak suprový je to pocit, když máš něco zadarmo a nemusíš tím pádem přemýšlet nad tím, kolik sebe sama za to musíš vyměnit nebo prodat! Dokonce i v dnešní společnosti většina našich pravých a hodnotných prožitků pochází z věcí, které jsou mimo omezení kapitalistických vztahů. Proč bychom tedy neměli žádat všechen tento pro nás tolik hodnotný čas v rámci našich soukromých životů? Pakliže se nám toho dostává mnohem více a mnohem hodnotnějšího ze soukromých vztahů, které stojí mimo soukromé vlastnictví a hospodářskou soutěž, proč bychom neměli usilovat o osvobození svých "pracovních vztahů" taky?

Kdo ale bude dělat popeláře, když budem všeci dělat to, co chceme? Když žije skupina přátel v jednom bytě pohromadě, tak se snad o smetí nikdo nestará? Možná se o odpadky nestarají s tak železnou pravidelností s jakou by se o ně postaral placený popelář, ale důležité je, že se smetí vynese dobrovolně a že to nemusí pokaždé odesrat ten samý člověk. Myslet si, že se o svoje potřeby nemůžeme nebo neumíme postarat bez nějaké autority, která by nám to přikazovala, znamená krutě podceňovat a urážet náš druh. Námitka, že bysme jen nečinně seděli a nic nedělali, kdybysme nemuseli makat pro šéfy, abysme přežili, má svůj základ v tom, že jelikož pro ně kvůli přežití makat musíme, tak bysme mnohem radši jen seděli a čuměli. Kdybysme ale měli všechnu svoji energii jen pro sebe, rychle bysme se ji naučili využívat a to ať už prakticky či neprakticky - tolik lidí má zálibu v zahradničení, aniž by kdy cokoliv vypěstovali a nebo to potřebovali k přežití. Samozřejmě že bysme neumřeli hlady, kdybysme žili ve společnosti, kde bysme rozhodnutí a moc sdíleli místo toho, abysme se o ně rvali... a to, že v dnešní době tolik lidí hladoví, neznamená nic jiného, než že kapitalismus není o nic praktičtější, než by kterýkoliv jiný systém mohl být.

Často slýcháme, že jsme skrblíci, protože je to naše přirozená lidská nátura a že právě proto je svět takový, jaký je. Nicméně skutečnost, že existují jiné společenské systémy s jinými hodnotami, všechna ta tvrzení o přirozené lidské hamižnosti jasně vyvrací. V momentě kdy ti dojde, že moderní kapitalistická společnost je pouze jednou z tísíce forem společenského uspořádání, kterými si lidstvo během svojí historie prošlo, musí ti být zároveň jasné, že tyto řeči o "lidské přirozenosti", jsou holý nesmysl. To, jací jsme, je hlavně kvůli tomu, v jakém prostředí vyrůstáme - a lidi mají tu potřebnou sílu vybudovat si nové vlastní prostředí. A kdybysme byli dostatečně houževnatí, mohli bysme si přetvořit svět tak, že by nás vychovával přesně tak, jak bysme chtěli. Ale ano, samozřejmě, všichni jsme plní lakoty a násilí - však není divu, když žijeme, tak jak žijeme v tomto materiálním a násilném světě. Nicméně v jiném a příjemnějším světě postaveném na jiných hodnotách, bysme se mohli naučit chovat se k sobě tak, že bysme z toho měli přínos a potěšení všichni. A jistěže by většina z nás byla mnohem ohleduplnější a sdílnější, kdyby to šlo - je ale těžké dávat něco zadarmo, když se sami musíme prodávat, abysme vůbec něco získali. Vzato v úvahu tuto skutečnost, je až neuvěřitelné, kolik si pořád dáváme dárků.

Lidé mluvící o "lidské přirozenosti" by nám řekli, že je zejména o chtíči něco vlastnit a ovládat. Ale co naše touhy se dělit a vyvíjet činnost čistě kvůli dobrému pocitu z činnosti samotné? Jen ti lidé, kteří již vzdali úsilí o dělání věcí po kterých touží, se uspokojí nalézáním smyslu v tom, co vlastní. Téměř každý člověk si uvědomuje, že více satisfakce skýtá pomáhání ostatním než jejich okrádání. Ti lidé, co si myslí, že "od všech podle jejich schopností & všem podle jejich potřeb" nespravedlivě zvýhodňuje ty, kteří dostávají, tak ti prostě nepochopili, co přináší lidem opravdové štěstí.

Jo, láká nás si myslet, že je kapitalismus konspirací bohatých proti všem ostatním a tudíž chápat boj proti kapitálu jako boj proti těmto lidem. Nicméně ve skutečnosti by bylo pro všechny nejlepší, kdybysme se tohoto ekonomického systému zbavili - i těm bohatým by to prospělo. Pakliže skutečné bohatsví tkví ve svobodě a vzájemnosti, jsme ve světě, ve kterém teď žijeme, chudí všichni - protože být "bohatý" ve společnosti, která je vůči svobodě a rovnosti ryze nepřátelská, znamená pouze vlastnit větší množství chudoby. Tento systém není výsledkem nějakého zákeřného plánu několika zlosynů toužících po celosvětové nadvládě, ale i kdyby to tak bylo, tak se jim povedlo spoutat okovy nadvlády a podvolení se úplně všechny a včetně jich samotných. Nemá smysl jim závidět jen proto, že by se na první pohled mohlo zdát, že se jim žije líp. Kdokoliv, kdo vyrostli v jednom z těch jejich paláců, ti potvrdí, že přes všechny ty jejich bankovní účty a platinové kreditky k nim, nejsou o nic šťastnější nebo svobodnější než ty. Měli bysme se proto snažit najít takovou cestu, kdy by všichni viděli, co všechno můžeme získat přetvořením naší společnosti a jak nás všechny do tohoto procesu zapojit.

Pakliže je to příliš obtížná výzva a pakliže ti někdy přijde, že si to "stádo" zaslouží přesně to, čeho se mu dostává, protože tento způsob života mlčky a bez vzdoru přijímá, tak přeci jen neklesej na mysli. Pamatuj, že systém, který oni berou za svůj, je systémem, ve kterém ty musíš žít. Takže tvoje šance se osvobodit je naprosto a neodlučitelně spjata s jejich.

Nenech se ale ochromit zdánlivě obrovskou silou, která působí proti nám - ta síla je totiž tvořena lidmi jako jsi ty, lidmi toužícími po svobodě. Tak zkus najít způsob, jak v rámci svého života utéct před tímto násilným systémem a vem s sebou tolik lidí ze svého okolí, kolik jen dokážeš. Chop se každé svobodné chvilky a každé příležitosti... Svůj život můžeš zaprodat, ale zpět si ho už nevykoupíš - zpět si ho můžeš jedině vzít! 

4. část - Dodatek: Třídní boj pro všechny

Chudoba, se kterou lidstvo již roky vede lítý boj, není pouze chudobou materiální – nuda a zmatek v řadách lidu střední i vyšší třídy západních zemí jasně odkryli chudobu celé západní civilizace.

Problémy, kterým v dnešní době čelíme, nemají svůj původ pouze v třídním konfliktu. Nejde pouze o věc vykořisťování proletariátu ze strany vládnoucí třídy, protože ačkoliv ti bohatí nahoře vydělávají milióny, jejich životy díky tomu nejsou o nic hodnotnější. Je úplně jedno, jestli člověka pohřbí zaživa ve škole, ve fabrice, v kanceláři, v kriminále, doma u telky nebo v luxusním apartmánu se soukromým bazénem – dokud je pohřben zaživa, tak je úplně jedno kde. Naprosto každý člověk doplácí na nynější stav věcí, ačkoliv třeba rozdílně – ať už se člověk trápí hlady kvůli minimální mzdě, kterou dostává za pořád dokola se opakující práci někde v kanclu, anebo ho moří pocit prázdnoty, který s sebou přináší neregulované hromadění kapitálu, tak či tak to odsírá a více či méně má zájem o změnu. Takže se všichni, chudí i bohatí, musíme spojit ve snaze přeměnit naši nynější situaci.

A tohle mimo jiné také znamená, že neexistuje žádné mystické „oni“. Nespočet radikálních hnutí a společenských kritiků se opíralo o tento koncept stimulace lidské nenávisti vůči „těm zlým nahoře“, kteří proti nám kují pikle a jsou zodpovědni za všechno to utrpení, které denně musíme prožívat. Je nutné si uvědomit, že takovýto přístup nás od sebe jen a jen odlučuje a ať už jsme rozděleni podle třídní příslušnosti, rasy, nebo podle nějaké jiné kategorie, tak jediným výsledkem tohoto přístupu je to, že nás odvrací od skutečně důležitých a zásadních věcí a zároveň brzdí náš postup a vývoj. Našim skutečným „nepřítelem“ jsou společenské tlaky a jejich vzory přímo mezi námi. A právě tyto síly my musíme pochopit, analyzovat a odstranit.

Tímhle se básník nesnaží říct, že se nenajdou takoví jednotlivci, kteří jsou pro své bližní obzvláště nebezpeční, jelikož udržují a zintenzivňují náš stav nouze. Ale ačkoliv tito jednotlivci třeba skutečně mají nějaké zlé úmysly namířené proti ostatním, je i tak velmi nepravděpodobné, že by zcela chápali všechny ty komplikované podmínky, ke kterým svým přístupem přispívají. Naše společenské a hospodářské vztahy jsou zašmodrchané a nebezpečné takovými různými způsoby, že by je nikdy žádná tajná společnost padouchů nemohla vymyslet a uvést do praxe.

A ať nikdo neříká, že tihle jednotlivci vydělávají na naše konto. Pakliže znamená získání materiálních statků a společenského postavení v rámci krvelačné společnosti nějaký zisk, tak potom bysme měli nechat věci takové, jaké jsou, a zuby nehty se mezi sebou navzájem prát o to, kdo se dostane na vrchol této hromady hoven. Jestli životy těchto lidí nejsou tak zbídačené jako ty naše, tak je tím pádem celý náš hodnotový systém v bankrotu. A je pochopitelné, že někteří z nás jim závidí tu nekonečnou kontrolu nad všemi zdroji a možnostmi naší společnosti...ale přece to, že něco vlastníme, nedělá náš život nijak zvlášť úžasným, nebo snad jo?

- - - - -

Vybrali si tě jako svůj cíl komerční propagandy...

Mládí je etapa v životě člověka, kdy by měl přehodnocovat přístupy a tradice předešlých generací. Je to doba, kdy by se měl člověk vyčlenit z řad těch, kteří přišli před ním a vytvořit si vlastní identitu.

Nicméně v naší dnešní společnosti se z „mladické revolty“ stal pouhý rituál: od každé nové příchozí generace se očekává, že bude po nějaký ten rok bojovat proti společenskému řádu do té doby, než „dospěje“ a „přijme realitu takovou, jaká je“. No a tohle samozřejmě neguje jakoukoliv možnou sílu pro skutečnou změnu, kterou by mladí lidé se svým čerstvým přístupem měli mít. Rebelství je dnes už „jen pro děcka“ a tak si nikdo z mladých lidí prostě netroufá v tomto přístupu vytrvat do dospělosti. To hlavně kvůli strachu, že se na něj budou ostatní koukat skrze prsty a říkat si, jak je dětinský.

Toto nastavení hraje do kapes určitým firmám, které na „trhu mládí“ nemálo rejžujou. Kam jdou tvoje prachy, když si koupíš to cédéčko, tu peněženku s řetězem, tu barvu na vlasy, toho koženýho křiváka, plakát, nebo vlastně jakýkoliv jiný doplněk, díky kterému se identifikuješ jako mladý rebel? No samozřejmě jdou přímo těm firmám, které udržují systém, proti kterému brojíš. Hrabou si kapsy tím, jak ti prodávají symboly odporu a rebelství, které ve skutečnosti naopak napomáhají tomu, aby se kola kapitalismu dál točila. Ty jim kapsy plníš, zatímco oni ti je vypradňujou – díky nim jsi bezmocný človíček, usilovně se snažící nacpat se do škatulky, kterou pro tebe přichystali.

                                                                                  IdeozloČin. „Opium nové generace.“

Všudypřítomnost. Ta nás prodává!

Naše logo vidíš všude, kam se hneš. Máš ho na svých hadrech, vidíš ho v telce, visí na zdech v každé ulici a je taky na stránkách všech časopisů a novin. Naším logem je označena celá tvoje mysl. Vídáš ho 1000x častěji než vlajku svojí země a aspoň tak často jako tvář vlastní mámy.

Necpeme prachy do sdělovacích prostředků, abysme ti předali info o svých výrobcích – naším cílem je propagovat sebe sama. Právě proto se ti od nás dostává pouze sloganů a symbolů namísto faktických informací. Místo toho, abysme sdíleli informace, šíříme klam a všechny a všechno mystifikujeme. Jsme božstvo nové doby a ty nás vnímáš jako vševědoucí a všemocné, proto že naši sílu a přítomnost vidíš naprosto všude. Tvoji přátelé pro nás pracují, tvoje malé firmičky jsou námi vlastněny, tvoji političtí reprezentanti se nám zodpovídají a my zároveň všechno sponzorujeme nebo přímo určujeme. Zdánlivě ovládáme naprosto všechno dění a stojíme nad lidským světem jako věční bohové a bohyně.

Když si kupuješ naše výrobky, nejsou to boty na tenis, rifle nebo minerálka, o co ti skutečně jde - je to ta aura naší moci. Pro děcka z amerických ghet značka Nike představuje symbol bohatsví a společenského postavení, po kterém touží. Pro lidi v Itálii (kteří mají své národní jídla mnohem chutnější a zdravější), jsou zase prodejny McDonalds symbolem moderní doby, do které chtějí tak usilovně patřit. Vládnem ti, protože se nám povedlo tě přesvědčit, že jsme doslova boží.

Nicméně každý bůh a bohyně má jednu slabou stránku – a sice, že přestanou existovat v momentě, kdy v ně přestanou lidé věřit. Zdá se, že jsme neporazitelní, ale ve skutečnosti se můžeme rozplynout do ztracena, jako například bohové starého Řecka - a to tehdy, pakliže se ti povede v nás poznat pouhé přízraky, kterými ve skutečnosti jsme. Nepřetržitě a s nekonečným úsilím plníme svět svými paláci a obrazy, protože víme, že jednoho dne se lidstvo prostě musí probrat z této chronické noční můry.

                                                                                          IdeozloČin. „Vždycky a všude.“

Bez našich žvýkaček tě nikdo nebude chtít políbit. Bez naše parfému se tě nikdo nebude chtít ani dotknout. Bez naší rtěnky se na tebe nikdo ani nepodívá. Bez našich sportovních bot se ti nikdy nepovede vyrovnat se ostatním klukům z týmu. Bez našich cigaret z tebe nikdy nebude intelektuálka. Bez našich čistících prostředků k tobě nikdo nebude chtít přijít na návštěvu. Tvoje děti se nebudou moci nijak zabavit bez naších hraček a kreslených pohádek. Tvoje holka si vaše rande nemá šanci pořádně užít, pokud ji nevezmeš na nějaký náš film do kina. Bez našeho piva v tvojí ruce zábava nikdy nepřijde. Jak se můžeš cítit plný života a svobodný, když nemáš sporťák naší značky?

Tak se zamysli na tím vším, co děláš ve svém volném čase a musí ti to dojít – zábava a vzrušení přichází jen tehdy, když za to platíš.

Využíváme tvojí nejistoty, strachu a úzkosti. K dostání jsou výrobky ke každé lidské činnosti – dokonce i na sex – to protože věci, které jsou přirozené a zadarmo, nestojí bez našich umělých náhražek za nic. Nakonec tvoje předurčenost znamená, že platíš za samé nepotřebné blbosti jen proto, abys vůbec za něco platil. A pakliže by ses měl někdy pokusit se z našeho systému nějak vymanit, okamžitě uvidíš, že je bez našich výrobků skutečně nemožné zůstat člověkem – musíš platit, aby ses najedl, musíš platit za spánek a za teplo, musíš platit i za místo na světě, ve kterém vůbec můžeš existovat.

                                                                                           IdeozloČin. „Spoléhej na nás.“

Vítej v naší reklamě. Vždycky nás to tady ve Firmě Famózních Financí tak nějak uklidní, když se tvůj zrak zas a znova upírá směrem k ženě cucající předmět falického tvaru – to nám tak neuvěřitelně usnadňuje práci, když se snažíme získat si tvoji pozornost – a když už nám svoji pozornost věnuješ, to už pak jsme jen malý krůček od toho prodat ti něco, co vůbec nepotřebuješ a na co hlavně ani nemáš. Však si stačí vzít úvěr nebo si to koupit na splátky – tak tě velmi snadno spoutáme s prací, kterou nenávidíš – a to prostě proto, že nám to musíš dřív nebo později všechno zacálovat a v nejlepším případě ještě několikanásobně přeplatit hodnotu té či oné blbosti, kterou jsme ti vnutili. No a když už jsi pevně a nadobro ponořený do práce, minimálně 8 hodin denně 5 dní v týdnu a v neustálém vyčerpání, tak po příchodu domů nechceš už nic jiného, než si v klidu pustit telku a aspoň na chvíli zapomenout na tu otročinu – to pak nikdy neuděláš nic, čím bys mohl narušit tu „rozvnováhu“ systému, kterou se mi ve F.F.F. tolik usilovně snažíme udržet 24 hodin denně a 7 dní v týdnu. No a samozřejmě když už se vyvalíš k té televizi, tak hádej co – ano ano – zase ty krásné ženy! Jsou tam! A víš co je na tom všem úplně nejlepší? Nejen že jsou naše metody velmi efektivní – ony se pro tebe navíc stávají povinností! Ty nám pomáháš a my ti taky pomáháme – a sice „zůstat v jednom kole!“

                                                                IdeozloČin. „Naší prací je udržet tě pěkně v lajně.“

Obálka časopisu „pro muže“ – „dokonalá“ mladá slečna, nejlépe polonahá a v nějaké vyzívavé pozici či poloze. Ale takhle v reálu nikdo nevypadá. Vlastně to ani není zdravé. Ale i tak se miliony žen po celém světě malují, úmyslně hladoví a dokonce podstupují chirurgické operace, aby se co nejvíc přiblížily společenskému standardu krásy. A kdo tyto standardy ustanovuje? No my přece – my, módní průmysl a spol – děláme to skrz zmiňované obálky časopisů, skrz „zázračné“ diety a uměle vykonstruované celebrity.

No a proč tohle všechno? Proč se s tím obtěžujeme? Proč je to pro nás tak přínosné? No, tak zaprvé, nejistota prodává. Čím nedosažitelnější tyto námi stanovené standardy jsou, tím hůře se budeš cítit kvůli tomu jak vypadáš a o to víc si budeš myslet, že potřebuješ naše výrobky, které by tě k těm standardům mohly přiblížit. A zadruhé, je velice důležité, abysme tě přiměli přemýšlet o sobě hlavně jako o těle – jako o tělesném objektu. Všechna naše vyobrazení žen jako tělesných objektů, od klasického umění z dob dávno minulých až po dnešní reklamy na parfémy, mají za účel právě tohle – přiměť tě myslet si, že jsi pouhá schránka a že to je zároveň na tobě to nejdůležitější – to co tě nejvíc navenek prodává. Pakliže se považuješ za pouhé tělo a svoji hodnotu tomu přizpůsobuješ, tak potom velmi jednoduše uvěříš, že naše doplňky jsou přesně tím, co potřebuješ ke štěstí...a ne nějaká kreativní a naplňující činnost, zábavný a hodnotný život nebo bezpečné a neposkvrněné životní prostředí...

No a kvůli těmto naprosto absurdním standardům krásy jsme více než ochotni ročně zabít desítky žen díky anorexii, tisíce dalších jich přivedem k bulímii nebo podvýživě, nutíme je platit nehorázné částky za plastické operace a zdraví nebezpečné silikonové implantáty, nutíme ženám a dívkám s tmavší pletí naše výrobky, které by je snad mohly přiblížit modelu dokonalé a světlé blondýnky a naopak těmto blondýnkám cpeme všechno možné, aby byly snědé a svůdnější... a vůbec miliony žen po celém světě nutíme cítit se kvůli sobě a svým tělům hrozně nejistě, blbě, zoufale a úzkostlivě. No a na muže samozřejmě taky nezapomínáme – je nutíme slintat po těchto nedosažitelných a dokonalých modelech, díky čemuž se jim velmi úspěšně daří ignorovat skutečnou krásu žen na ulici nebo přímo u nich doma.

Jak je možné, že máme všechnu tuhle moc? Protože v rámci kapitalistického „volného trhu“ se naše bezcitnost a hamižnost za účelem vyšších zisků nemálo vyplácí a ohleduplnější konkurence tím pádem nemá šanci. Naše způsoby v této kapitalistické ekonomice naprosto splňují účel, díky nim toho víc prodáme, díky nim v tomto systému, ve kterém jsou peníze hodnotnější než lidské štěstí, si všechny ostatní podrobíme nebo je alespoň předčíme.

                                                                      IdeozloČin. „Urazila jsi dlouhou cestu, kočko.“

Telka je voser, kámo.

Takže už jsi přeci jen na pochybách a zmocnil se tě cynismus? Už vládě, firmě Coca Cola a televizi nevěříš? Nám ale nedělá žádný problém sami sebe parodovat, urážet se, nebo dokonce detailně popisovat naše zlé úmysly a sprosté machinace...pokud se ovšem budeš dívat. Pro ty z vás, kdo nám už něveří ani nos mezi očima, tu máme pečlivě navržené komiksy, televizní pořady a reklamy. Uděláme cokoliv, pakliže zůstaneš koukat, pakliže u nás budeš nakupovat.

Tvého cynismu využíváme, díky němu vyděláváme a proto ho podporujeme. Možná ti došlo, že v nás nemá cenu věřit, ale dokud se nám daří držet tě naší ironií a sebe-odsuzováním tam, kde tě chceme mít, nikdy se ti nepovede objevit nějakou alternativu. Místo toho aby tvoje ideály vyrazily na steč vůči stávajícímu řádu, stane se z tebe nihilista, který už vůbec ničemu nevěří, ačkoliv pořád plní svoji roli v systému plném beznaděje.

IdeozloČin. (...a ty jsi cílem jejich komerční propagandy – cílem nehybným a neškodným – cílem zasaženým do černého)

zobrazeno 4858x | poslední úprava 18.5.2009