Události z předcházejících týdnů

Report z Týdne nepřizpůsobivosti a zamyšlení se nad jeho smyslem.

Události z předcházejících týdnů

V minulých týdnech se stala spousta zajímavých událostí. Většina těch které mám na mysli, se točila kolem akce zvané Týden Nepřizpůsobivosti. Jak jistě všichni víte, jednalo se o akci, která poukazovala na represe vůči nepřizpůsobivým lidem, proti kterým naše společnost často velmi radikálně zasahuje. O akci snažící se poukázat na násilné, totalitními praktikami zavánějící represe vůči všem, kteří se snaží o jiný než konvenční způsob života či myšlení.

S prohlášením na webových stránkách (www.neprizpusobivi.fnf.cz) se mnoho z vás již určitě seznámilo. Už ze samotného programu akcí nacházejícího se na zmiňovaném webu jistým způsobem vyplývá, že se pořadatelé a pořadatelky Týdne nepřizpůsobivosti snaží také reagovat na násilné vyklizení pražského legendárního squatu Milada. Svědčí o tom ve velké míře také demonstrace, která zahájila týden nepřizpůsobivosti, udavší se 12. září na Albertově. Jak jistě všichni a všechny víte, její závěr byl dosti tragický. Místo klidného průběhu demonstrace se dostavila vlna policejního násilí - hodná totalitních dob ČSSR a také bylo zadrženo pár desítek mladých lidí.

Mělo to vše smysl?

V očích angažujících se lidí a ostatních, pro které má squating nějakou hodnotu, to jistě smysl mělo. Pro většinovou část společnosti však čin 25 aktivistů a aktivistek není ničím jiným než projevem potloukajících se narkomanů a alkoholiků, kteří neukazují společnosti žádnou alternativu nýbrž jen to jak být společenským parazitem. Bádat nad tím zda bylo obsazení budovy bývalých lázní v Apolinářské přínosné, teď rozhodně nechci. Důležité je spíš poučit se z událostí, kterých byli účastnice a účastnící svědky. To, co se dá bezesporu považovat za jednu ze zásadních zkušeností pro zúčastněné, je chování ze strany represivních orgánů. Jak jste jistě postřehli, Robocopové se chovali velice brutálně proti demonstrujícím, které/ří vůči nim neprojevili takřka žádný násilný odpor. Vše působí dojmem, že Policejní brutalita se u nás stupňuje. Nový boss Pražské policie Červíček nechodí pro inspiraci daleko. Stačí se podívat do nedaleké Francie, Itálie či Německa. I tam v poslední době pociťují všichni/y, které/ří jsou v očích místních garnitur „levicoví extrémisté“, ze strany robocopů mnohem násilnější metody a zacházení. Bylo jen otázkou času kdy se stupňující policejní násilí projeví i u nás. Tak jako přijímají represivní orgány u nás metody kolegů z Francie či Itálie, je důležité pro zdejší aktivisty a aktivistky učit se u aktivistů a aktivistek ze západní Evropy. Ti/y nám často ukazují, že nejlepší odpovědí na násilné metody policie je taktéž konfrontace, jejíž součástí jsou metody, budící dojem násilí.

Je dobré vyvíjet se stejně jako se vyvíjí státy, vlády a jejich vykonavatelé. Stejně jako oni rozvíjí své metody a strategie v boji proti extrémistům za něž považují vedle bolševiků, neofašistů a neonacistů i antiautoritáře/řky, musíme je rozvíjet i my. Kapitalismus se, i přes neměnnost jeho pilířů, stále vyvíjí. Stejně jako „postmoderní“ společnost i vztahy, které kapitalismus tvoří, jsou mnohem komplexnější. Mnoho se toho však - přes to všechno - nezměnilo. Policejní metody, uplatňované vůči demonstrujícím zůstávají stejné, ba co je horší, jsou stále více používané vůči lidem, jejichž jedinou zbraní je nenásilí a pacifismus.

Z vývoje na poli nových policejních taktik metod a reforem po celé Evropě, usilujících o větší pravomoc a kompetence, někdy zahrnující i spolupráci s vojenskými jednotkami, je patrné, že Evropská (a ne jen Evropská) společnost je už opravdu daleko od spektakulární "svobody". Totalitní praktiky represivních orgánů v západní Evropě nejsou ničím jiným než demonstrací směřovaní Evropských vlád.

Jak je Vám ze společenského dění jistě patrno, Euroamerický politický ideál, zvaný parlamentní demokracie se vyvíjí ve zvláštního hybrida, který se vzdaluje pilířům samotné parlamentní demokracie. Naopak hybrid má mnohem více nakročeno k totalitní společnosti, která se za rouškou mediálního divadla, jenž se nám odehrává dennodenně před očima, vyvíjí.

A proto je jisté, že všechny ty modřiny odřeniny a jiné nehojící se jizvy, kterých jsme byli/y svědky/němi, mají smysl. Ukázaly, s čím máme do budoucna počítat. Ukázaly že pacifismus, jak se již ukázalo mnohokrát v historii antiautoritářského hnutí, nikam nevede. Jen přináší prohry a bolest. Proti kapitalismu není jiné cesty než konfrontace, zahrnující i radikální a násilné činy, je-li to zapotřebí. Násilná konfrontace by měla být zbraní každého antiautoritáře/řky, není-li jiného východiska, bez ohledu na to zda se zabývá squattingem či bojem pracujících.

zobrazeno 1512x | poslední úprava 7.10.2009