Co je to anarchistický komunismus?

Jedná se o velmi přístupný text, který osvětluje základní pojmy a problémy kapitalismu a který tedy může posloužit zejména těm, kteří v těchto věcech stále nemají tak úplně jasno.

Co je to anarchistický komunismus?

Alexander Berkman

Překladatelská poznámka

Tento překlad výtahu z díla Co je anarchistický komunimus? od Alexandra Berkmana si klade za úkol přiblížit pojem anarchistický komunismus zejména těm čtenářům a čtenářkám, kteří nemají přesnější představu o anarchismu jako takovém a zejména pak o tom, jak by mohl v reálném životě fungovat.

Text je oproti původnímu dílu velmi zkrácen a zjednodušen. Snad si ale i přes to zachová svoji výpovědní hodnotu. Všem přejeme příjemné a inspirativní čtení.

CrimethInc.CZ

Autorova předmluva

Společenský pokrok znamená odstranění takových věcí, které člověk už přežil a zároveň na jejich místo přivést náhradu v podobě přijatelnějšího prostředí.

Tou přežitou věcí se v tomto textu myslí stát a myšlenka, na které stojí, tedy kapitalismus. Tou náhradou je myšlen anarchistický komunismus.

Anarchismus je mnohdy považován za nejrozumější a zároveň nejpraktičtější pojetí společenského života, které přináší nejvyšší míru svobody a harmonie. Jeho uvedení do praxe závisí zejména na dvou věcech:

1. na době, za jak dlouho budou nynější životní podmínky fyzicky i duševně nepřijatelné pro dostatečně velkou část lidské populace

2. na míře do jaké budou anarchistické myšlenky pochopeny a přijaty.

Ad 1)

Malá lekce z občanské nauky:

Každá lidská společnost včetně té naší, je založena na nějakých myšlenkách a na těchto myšlenkách pak stojí instituce, které tyto myšlenky mají uvádět do praxe. Tyto instituce jsou tvořeny lidmi, kteří žijí na určitém území a spojuje je například společný jazyk, kultura a společné dějiny. Tyto instituce jsou pak základem dané společnosti.

území (Čechy, Morava, Slezsko)

lidé (obyvatelé tohoto území, které spojuje stejný jazyk, kultura, zvyky atd.)

instituce, které jsou těmito lidmi tvořeny (vláda, policie, armáda, školy...)

stát, který je tvořen těmito institucemi

Náš stát funguje na myšlence kapitalismu, kterou přes své instituce prosazuje na lidi, kteří žijí na jeho území.

Jeden ze zásadních problémů, které uvedení anarchismu do praxe brání, je skutečnost, že lidé stále věří, že jsou tyto instituce nutné a zároveň potřebné. Lidé věří, že je nutné žít v kapitalistickém státě, mít vládu a její politickou autoritu (= její nadvládu nad "obyčejným" občanem).

Lidé také věří v zákony, které vládě její autoritu pomáhají prosazovat a dále věří, že je nutné mít státní pořádkové složky, jako je policie a armáda, které slouží zejména jako nástroj vlády právě při prosazování zákonů.

Lidé prostě věří ve stát jako ve fungující společenský celek a věří v kapitalismus jako ve fungující myšlenku, na které je stát založený...a to i přes to, jaké trápení dnešní společenský řád pro většinu lidí na světě představuje.

Ad 2)

Bod dva je pak o vyvracování právě těchto myšlenek a přesvědčení, které podporují společenský řád, což v důsledku vede k rozpadu státu. Toto je hlavní náplní praktického anarchismu, který má mnoho forem.

Narozdíl od kapitalismu lidé již ale nevěří socialismu. U socialismu stejně jako u křesťanství doslova platí, že socialismus dobyl svět tím, že porazil sám sebe. Socialistické strany sice stále buď přímo řídí nebo se alespoň spolupodílejí na řízení vlád mnoha evropských států, nicméně lidé v ně již ztratili víru. Lidé vědí, že socialismus selhal a zbankrotoval.

Bolševici selhali velmi podobně jako socialisti, protože dokázali světu ukázat jen to, že jejich marxistická dogmata a leninistické principy vedou jen a pouze k diktatuře a útlaku.

Socialismus zklamal a bolševický "komunismus" taky, ale zatímco kapitalismus denně trápí miliony lidí po celém světě, tak se mu přesto daří zuby nehty se držet u koryta a nepustit obávaný, nevyzkoušený, nepochopený a zatracovaný anarchismus ke slovu.

Jedním z důvodů bezesporu je, že anarchistické knihy nejsou přístupné pro obyčejného čtenáře. U naprosté většiny společensky kritických textů dochází k zásadní nežádoucí chybě. Tou chybou je předpoklad, že čtenář či čtenářka jsou již s tématem do velké míry seznámeni, což ve většině případů není vůbec pravda. Toto je zároveň hlavním důvodem, proč vznikl tento text.

Úvod

Anarchismus je ta největší a nejlepší věc, kterou kdy člověk vymyslel, věc, která jako jediná dokáže člověku poskytnout svobodu a spokojenost a přinést světu mír a radost. Nicméně někteří lidé mluví o anarchismu, aniž by o něm cokoliv věděli. A někteří lidé o anarchismu dokonce lžou, protože nechtějí, abychom se o něm dozvěděli pravdu. On má anarchismus totiž mnoho nepřátel a od nich se pravdy nikdy nedočkáme. Politikové, šéfové v práci, kapitalisti nebo policajti nebudou nikdy o anarchismu mluvit upřímně. Většina z nich o anarchismu stejně nic neví, avšak všichni jej nenávidí.

Anarchismus totiž znamená, že bychom měli být svobodní, tedy že by nás nikdo neměl zotročovat, poroučet nám, okrádat nás, nebo se nad nás nějak vyvišovat. Ve zkratce to znamená takové nastavení společnosti, kde jsou všechny ženy a všichni muži svobodní a kde zároveň všichni a spravedlivě užívají výhod pořádného a smysluplného života.

Co chce člověk od života?

Na toto téma se už napsalo tolik knih, že se člověk jako jednotlivec už dávno přestal brát na vědomí a ve všech těch filozofiích a sociologiích se úplně ztratil. Nicméně přišlo se alespoň na jednu věc, a sice, že člověk jako jedinec, jako individualita, nemá žádnou cenu. Naopak to, co je důležité, je přeci celek, tedy všichni lidi dohromady. Tomu "všichni" se říká "společnost" a jestli je jedinec, ta individualita, úplně na dně, to už nikoho nezajímá, hlavně že je "společnost" v pořádku. A vysvětlení toho, jak je možné, že může být společnost v pořádku, zatímco na tom jsou její jednotliví členové mizerně, se nám už jaksi nedostává.

Člověk je společenský tvor, který chce žít zdravě, svobodně a spokojeně. Tohle máme od přírody všichni společné. K tomuhle všichni tíhneme a pojí nás to dohromady, ale i přesto není na světě mír a klid. Důvodem je skutečnost, že máme rozdílné zájmy. Tato rozdílnost je dána tím, v jakém žijeme společenském systému a jaké jsou mezi námi uměle nastaveny vztahy, které jsou přímo v protikladu vůči tomu, jaký člověk od přírody je.

V lidském životě se v dnešním světě všechno točí okolo zisku ať už takového či onakého. Žijeme totiž v kapitalistickém systému a ten takový prostě je, takový jsme si ho vymysleli. Proto teď chceme ze sebe navzájem mít osobní zisk a proto se naše zájmy logicky rozcházejí. Naše vzájemné zájmy musejí být rozdílné a často i přímo protichůdné.

Osobní zisk se rovná osobnímu majetku a ten hraje v dnešním světě také velkou roli. On totiž dělí společnost do tříd podle toho, kdo kolik majetku má.

Úplně nahoře je nejbohatší skupina lidí, kterých je sice relativně málo, ale zato mají nejvíc majetku a peněz a v rámci kapitalistického systému se jim říká kapitalisté. Patří sem vlastnící a výrobci ve velkých firmách, bankéři a často také politici.

Uprostřed je takzvaná buržoazie, střední třída společnosti, kam patří doktoři, právníci, realitní agenti a jiní lidé, kteří si žijou jakžtakž na úrovni a kterých je podstatně více než kapitalistů. Někdy se tato střední vrstva společnosti ještě dělí na vyšší střední a nižší střední třídu.

No a na samotném dně je tzv. proletariát, tedy pracující třída. Těchto lidí je ve společnosti nejvíc a patří sem například dělnící, pracovníci ve službách, řadoví zaměstananci a zaměstnankyně v obchodech, v dopravě, v zemědělství atd.

Tohle dělení do tří základních společenských tříd ale moc neplatí, protože kapitalisté a buržoazie vlastně patří k sobě do jedné velké kapitalistické třídy. Je to proto, že mají velmi podobné zájmy, které navíc stojí proti zájmům všech těch v té nejspodnější společenské třídě, tedy proti proletariátu, proti třídě pracujících.

Jeden z dalších problémů dnešní společnosti, který přímo souvisí se vším výše napsaným, je to, že ačkoliv každý tak nějak uznává, že co si vyrobíme nám taky právoplatně patří, není to tak úplně dotaženo do konce. Věc se má tak, že téměř nikdo není schopný něco vyrobit skutečně sám, protože výroba skoro každé věci často vyžaduje hned několik lidí, několik profesí atd.

V reálu to znamená, že nikdo není schopný si úplně sám vyrobit věci, které potřebuje k životu. Proto nikdo na světě není schopný přežít jen díky své vlastní práci a potřebuje pomoc v podobě práce ostatních. Toto logicky znamená, že všechno, co dnes ve světě máme, všechno bohatsví světa, je výsledkem práce mnoha lidí a dokonce přímo mnoha generací lidí. Jinými slovy: všechna práce a výrobky vzešlé z této práce jsou společné a tedy společenské, protože jsou vytvořeny společností jako takovou.

Nicméně takhle to dneska ve světě neplatí, protože máme osobní vlastnictví a proto je většina majektu, který je sice vyroben celou společností, v rukou několika nejbohatších kapitalistů z té nejvyšší společenské třídy. Zde pramení celá ta velká nespravedlnost, ve které všichni v rámci kapitalistického systému žijeme.

Námezdní práce

S příchodem moderní doby a průmyslu ze světa téměř vymizelo řemeslo a naopak vznikly velké továrny a průmyslové oblasti. Práce se sdružila a centralizovala a lidé nyní pracují zprostředkovaně pro jiné lidi a ne přímo pro sebe či pro sebe navzájem.

Pracující vybudovali továrny, které také zároveň udržují v chodu. Jejich zaměstnavatelé si je nechali jako svůj zisk a pracující dostávají pouze mzdu. Toto by na první pohled nemuselo ještě vypadat tak zle. Ale problém je v tom, že mzda, kterou pracující za svoji odvedenou práci dostanou, často dosahuje výše pouze jedné desetiny hodnoty, kterou si ve skutečnosti zaslouží.

Toto ve skutečnosti neznamená nic jiného než že majetek zaměstnavatele je ukradený od jeho výrobce, tedy dělníka z továrny. Absurdita této nepsravedlnosti a vlastně krádeže je v tom, že většina lidí si myslí, že je to takhle v pořádku a že je kapitalistický systém fungující a ok. Proto s tím pracující nic nedělají, protože nevidí, co se jim děje a jak jsou okrádáni. A když se jim někdo z dobré vůle pokusí otevřít oči, tak na něj řvou a nadávají mu do anarchistů, jako by to snad měla být nějaká urážka.

Někdy se ale stane, že je situace skutečně neúnosná a pracující požadují vyšší mzdy. Nicméně to je snad ještě více absurdní. Je to defacto stejné, jako když se v noci probudíte ve svém bytě a přistihnete zloděje na útěku, který vám všechno ukradl, chytnete ho a začnete po něm požadovat, aby vám nechal alespoň nějaké jídlo a oblečení, ale ať si klidně odnese všechny vaše cennosti a odjede vaším autem, že vám stačí jedna desetina z toho, co vám krade.

Ano, problém je v tom, že pracující stejně jako zbytek světa, byli přesvědčeni o tom, že je dnes v rámci kapitalismu všechno v pořádku a že to tak musí zůstat. Naopak nám nikde – doma, v práci, ve škole, v kostele – neřeknou, že je to zločin, když nějaký kapitalista okrádá své zaměstnance tím, že jim platí za zlomek jimi odvedené práce, anebo že si přivlastňuje a bohatne na výrobcích, které byli touto prací jeho zaměstnanců vyrobeny.

A my se všichni paradoxně vždy hrozně divíme a nemůžeme tomu uvěřit, když se dozvíme prostou pravdu...protože jsme byli odedávna krmeni něčím, co nikdy pravda nebyla.

Vláda a zákon

Zákony krádež trestají ale netrestají kapitalisty, kteří dnes a denně okrádají své zaměstance. Je to tak proto, že my na tento nespravedlivý princip přistoupujeme, protože nemáme na výběr - jen proto svolíme a to úplně stačí. Tím je zaměstnavatel mimo ohrožení a může nás směle vykořisťovat a okrádat, aniž by se kdykoliv dostal do křížku se zákonem.

V rámci kapitalistického systému je velmi těžké dělat na sebe a často je to přímo nemožné. Proto volíme to menší zlo a upíšeme se někomu, pro koho pracujeme a kdo nám za naši práci platí. Jinak to často nejde a my přece musíme z něčeho žít, platit složenky apod. Nemáme na výběr, musíme.

Toto platí pro celou pracující třídu a ta proto musí pracovat pro kapitalisty a tím se tedy vzdát veškerého bohatsví, které svojí píli vybudují. Zákon říká, že je to svobodná volba nás všech. Nicméně svobody by se v tomto člověk dohledal jen těžko.

Na tomto principu stojí celý kapitalismus a celý systém práva a stejně tak každá vláda na světě tento systém podporuje, ospravedlňuje a brání. Takto to prostě v kapitalismu funguje a vláda a její zákony jsou tu hlavně na to, aby toto fungování udrželi v chodu.

Nicméně i tak se nám bude stále tvrdit, že jsme svobodní. Jsme závislí na výši své mzdy a ta přímo ovlivňuje naši životní úroveň, ale i tak nám budou pořád tvrdit, že máme svobodu dělat si co chceme. Ve skutečnosti jsme ale závislí na našem zaměstnavateli a na našich mzdách a to z nás dělá regulérní novodobé otroky. Jen s tím rozdílem, že místo nuly dostáváme jednu desetinu. A to je přesně ta hodnota, o kterou je kapitalismus lepší než stará otrokářská společnost – o jednu desetinu. A celému světu to stačí...

Naše svoboda nejde ani o krok dál, než kde končí naše výplata. Taková svoboda v každodenním životě znamená pouze to, že máme právo dělat co chceme. To ale ještě vůbec neznamená, že to skutečně dělat můžeme. Abychom to udělat mohli, tak k tomu potřebujeme příležitost, mít tu možnost. Máme sice právo, ale pokud nemáme zároveň i prostředky, tak je nám to právo stejně úplně k ničemu.

Svoboda znamená příležitost k uspokojování našich tužeb a potřeb. Když nám naše svoboda tyto příležitosti nedává, tak je nám k ničemu. Skutečná svoboda je o příležitosti a spokojenosti a když tohle nepřináší, tak nic nezmamená.

Kapitalismus nás okrádá a dělá z nás otroky naší vlastní práce a mzdy, kterou za ni dostáváme. Zákon toto okrádání obhajuje a podporuje. Vláda nám lže, že jsme svobodní a nezávislí a my jí to věříme. A tímto způsobem jsme oblbování každý den po celý život. Ze stejného důvodu to nikdo nevidí – protože je nám všem lháno celý život, od samotného začátku. Jsme obelháváni a podváděni, abychom byli snáze vykořisťovatelní a aby se na nás mohl někdo jiný snáze obohatit.

Naše nevědomost je denní chleba kapitalistů a proto je pro ně velmi přínosné, že nic nevidíme a že na svoji situaci nenadáváme, protože tak nás mohou snadněji krmit lžemi a okrádat nás. A tak je celé lidstvo odkázáno a zotročeno hrstkou lidí, kteří mají monopol téměř na všechno bohatsví světa, ale kteří sami nikdy nic nevytvořili.

Samozřejmě, že kdyby masy lidí viděli, jak se věci ve skutečnosti mají, tak by se s tím snažili něco dělat. Kapitalisté to moc dobře vědí a to je přesně ten důvod, proč potřebují vládu a zákony, které ospravdlňují a zároveň ochraňují jejich okrádání jiných a tím chrání celý kapitalistický systém. Toto je hlavní důvod, proč potřebujeme soudce, policii, armádu a vládu.

Paradoxní je, že policie a armáda je plná lidí z pracující třídy, kteří mylně věří, že chrání právo a pořádek a neuvědomují si, že tím pouze chrání kapitalisty a jejich zájmy, které navíc stojí přímo proti jejich zájmům. A tak slepě pracují a platí za systém, který je samotné drží na mizině. Tak někteří ze zotročených z vlastní vůle pomáhají udržet své pány u koryta a zotročovat zbytek té části společenského spektra, kam sami patří.

Kapitalismus okrádá a vykořisťuje většinu lidí, zákony toto jednání ospravedlňují a podporují tuto kapitalistickou krádež, vláda používá část společnosti jako nástroj k udržení takového stavu věcí, který okrádá společnost jako celek. A celé to funguje díky tomu, že jsme učeni, že je kapitalismus v pořádku, že zákony jsou spravedlivé a že se vláda musí poslouchat.

Jak systém funguje

Od útlého věku je nám vrýváno do hlavy, že musíme být v životě úspěšní a že musíme vydělávat. Nezáleží na tom, kdo jsme, protože jsme posuzování podle toho, za kolik stojíme a podle výše částky na našem účtě. Tak se stává život nás všech honbou za penězi a my se na prvním místě snažíme o získání co největšího majetku.

Člověk v rámci těchto snah obětoval své nejlepší kvality včetně dobrosrdečnosti, spravedlivosti a jak sebeúcty, tak i úcty ke svým bližním. Ze člověka se tedy přirozeně stal zlý a zvrácený tvor, který je nespravedlivý, nepřejícný a který často využívá podvodu, krádeže či vraždy. Tohle všechno kvůli nelidským podmínkám, ve kterých žijeme v rámci kapitalistického systému.

Skutečnost je tedy taková, že většina lidí ve své podstatě není vůbec zlá, ale že to způsobují podmínky, ve kterých jsme nuceni žít. Proto děláme věci, o kterých víme, že jsou špatné, ale kdykoliv je to možné, tak jednáme dle vnitřní pohnutky být k lidem milí a pomáhat jim. Podmínky dnešního světa tedy potlačují lidské instinkty a zároveň nás obrňují vůči strádání a potřebám lidí v našem okolí.

Člověk jako lidský druh má stejné zájmy napříč celým pokolením, nicméně člověk jako společenský tvor v rámci hloupého a zločinného kapitalistického systému má zájmy velmi odlišné a stejně tak zájmy celých společenských tříd jsou protichůdné. Není divu, že takovéto podmínky a nastavení společnosti v člověku vzbudí jen ty nejhorší vlastnosti, tak jak to dnes a denně můžeme vidět – podvody, krádeže, vraždy, znásinování, vydírání...

Nicméně tyto zločiny, které jsou zákonem kriminalizovány, nedělají ve světě to největší zlo. Naopak, jsou to ty zločiny, které jsou zákonem a vládou chráněny, ospravedlňovány a netrestány, které Zemi plní chtíčem a bídou, rozepřemi a konflikty, třídním bojem, vražděním a ničením.

Zkáza životů a majetku způsobená zločinci za celou dobu existence lidstva je pouhým dětským vrtochem ve srovnání s desítkami milionů zmařených a zbídačených životů v rámci dvou nejhorších kapitalistickách událostí v posledním století – během dvou světových válek.

Nezaměstnanost

V zájmu pracujích je, aby žádná nezaměstnanost nebyla a aby si každý mohl vydělávat na svoje živobytí. Kapitalismus se o toto ale nestará. Kapitalismus se stará jen o zisky. A když se zaměstná méně lidí a na delší směny, tak se vydělá více peněz, než kdyby se lidí zaměstnalo víc a na kratší šichty. Systém hamižnosti a ziskuchtivosti, ve kterém žijeme, se s potřebami lidí a pracovními podmínkami zaměstnanců nedá nijak kladně spojovat.

Kapitalismus jednoduše nemá zájem o zaměstnání všech těch, kteří chtějí a mohou pracovat. Minimální zaměstnanost a maximální odvedená práce je to, co kapitalismus zajímá. Druhá věc je ta, že armáda nezaměstnaných je stálou hrozbou pro zaměstnané. Nezaměstnaní jsou okamžitě připraveni nastoupit na naše pracovní pozice a to i za nižší platy. To samozřejmě hraje zaměstnavateli do karet. Je to bič, kterým nám neustále mává nad hlavou, abychom pro něj otročili ještě tvrději a neodmlouvali.

Dokud bude kapitalismus bude i nezaměstnanost. Bez ní se kapitalismus prostě neobejde – je to nedílná součást systému námezdní práce. Je to základní předpoklad úspěšné kapitalistické výroby, protože ta nevyrábí pro potřeby lidí, ale kvůli zisku. To znamená, že je potřeba zaměstnat co nejméně lidí a na co nejdelší směny. Kapitalismus je jako systém zaměřen na zisk a proto vždy musí mít určitou nezaměstnanost.

Výroba často začíná v hrubém odhadu poptávky a proto je nabídka vyšší než poptávka. Proto se následně výroba snižuje, což znamená propouštění a zvýšení nezaměstnanosti. Říká se tomu nadměrná výroba, ale ve skutečnosti jde o nedostatečnou spotřebu. Je tu totiž spousta lidí, kteří potřebují či chtějí určité věci, ale často si je nemohou dovolit. A tak se fabriky a obchody zavírají, mluví se o "krizi" a mzdy jsou snižovány.

Výplata je tenší, mění se pracovní poměr na poloviční, nebo se přímo propouští. Lidé si nemohou koupit jídlo a jiné věci, které potřebují, ačkoliv je toho všude nadbytek v rámci nadvýroby. Tyto krize jsou v systému výroby pro zisk nevyhnutelné. Vždy přicházejí, opakují se a pokaždé jsou horší. Způsobují chudobu, strach a společenskou nepohodu. Zároveň způsobují chtíč a vztek, nutí lidi k zločinnému jednání v rámci zoufalého boje o přežití, vedou je k vraždám, sebevraždám a šílenství. Vrcholem tohoto stavu je válka.

Válka

Kvůli nadbytečné produkci a tedy nedostatečné spotřebě se často hledá odbytiště pro výrobky v zahraničí. V rámci těchto snah se výrobci sdružují do větších národních a nadnárodních společností, které spolu pak na světovém trhu soupeří. Kapitalisté jednotlivých zemí se snaží ukořistit nové trhy, jako odbytiště pro své výrobky, na kterých se odehrává kapitalistický boj v rámci hospodářské soutěže.

Toto je často neúprosný boj zvyšující závist a jiné negativní lidské vlastnosti, společnosti se bojí o své zdroje příjmů a často se obracejí na svoje domácí vlády ohledně podpory. Toto udělá postupem času více podobných společností a tak jsou do sporu najednou vtaženy "národní" zájmy, které jsou však ve skutečnosti zájmy osobními, kapitalistickými. Společnosti se obrátí na vlády a ty se následně obrátí na svůj lid. Takto se to stane ve více zemích světa a hned máme mezinárodní konflikt.

Rozběhne se propaganda o tom, jak je najednou každý jednotlivec pro stát a pro společnost důležitý, jak bez něj nemůžeme tento konflikt vyhrát a jak je naše národní vlajka urážena. Kapitalistické zájmy dokonce již několikrát v cizích zemí způsobily revoluce, aby si tam vytvořily přátelštější vládu, která půjde kapitalistům více na ruku a zajistí jim například lepší podmínky pro odběr výrobků apod.

Toto je skutečný důsledek patriotismu, toto je důsledek lásky k národu a jeho státu. Nebojujeme totiž za náš stát, když jdeme do války. Bojujeme za svoje politiky a vládce, za zastupitele a jejich kapitalistické poručníky. Ani my, ani naše země, ani lidskost jako taková a ani naše společenská třída z války nikdy nic nezíská. Jen a pouze velké společnosti a jejich majitelé mají z války zisk.

Válka je pro zemi velmi nevýhodná. Dochází k ničení, lidé platí více na daních, musí se znovu stavit a obnovovat. V moderní válce nejsou vítězové a poražení, protože vítězná strana často ztrácí stejně tak, jak strana poražených. A někdy i více jako například Francie v posledních dvou světových válkách – Francie je nyní chudší než Německo. Nejvíc ale vydělají vždy ti, kdo půjčují pro válečné účely peníze s velkým úrokem, anebo ti, kdo pro válečný průmysl přímo vyrábějí.

Ztráty na lidských životech jsou ze společenského hlediska taky velmi nežádoucí. Čím více má určitá skupina či komunita členů, tím je to pro ni lepší, protože se může objem práce, která se musí vykonat, rozdělit mezi více lidí a tím pádem je méně práce na jednoho. V tomto směru je komunita stejná jako rodina – čím více má rodina členů, tím více rukou může vykonat potřebnou práci, tím méně a tím lehčí je práce na jednotlivého člena. Pro zemi to platí stejně, protože se vlastně jedná o princip rodiny uplatněný na více lidí.

Pro pracující ale válka představuje naopak více dřiny, vyšší daně a ztrátu jejich předválečné životní úrovně. Naopak ti, kteří tyto lidi zaměstnávají a kteří vyrábí munici, jídlo a jiné zboží, tedy finančníci a průmyslovní baroni, ti na válce nejvíc vydělávají.

Další jev, který ve válce hraje roli, je ten, že válečná mizérie a útrapy odvracejí pozornost pracujících od jejich životních podmínek. To je znovu výhodné pro kapitalisty, kteří tak nejen profitují na válečné mašinérii, ale zároveň se nemusí starat o lidi a jejich stížnosti, že se jim nevede dobře.

Válka je ovšem pouze přímým důsledkem nevyhnutelného kapitalistické jevu, stejně jako neustále se opakující hospodářské krize. Lidem se řekne, že to není ničí chyba, že jsou to prostě jen zlé časy, že je to důsledek nadvýroby. A když kapitalistická hamižnost přivodí období války, kapitalisté, vládní činitelé a média začnou hlasitě řvát "Bojuj za svoji zem!", aby nás naplnili falešným vlastenectvím a my tak bojovali v jejich bitvách a umírali za ně. Ve jménu vlastenectví se nám rozkáže, abychom přestali být poctiví a ohleduplní, abychom neposlouchali náš vlastní rozum, vzdali se svého života a zabíjeli jiné lidi, kteří nám nikdy nic neudělali – kteří jsou stejně jako my zmanipulovanými obětmi svých pánů.

Církev a škola

Vlády a jejich zákony šly vždy na ruku svým kapitalistickým pánům, kteří si je platí. Ti bohatí a mocní nás kromě toho krmí ještě bláboly o "boží vůli" za pomoci církve a škol. Učíme se, že nynější stav je správný a spravedlivý a že to tak vždycky bylo, anebo že je to boží vůle.

S otrokářstvím to tak bylo dřívě podobně. A navzdory mučení a smrti, navzdory zákonům a vládám a navzdory církvi, škole a médiím, bylo otrokářství zničeno a to i přesto, že lidé stále trvali na tom, že "to tak přece bylo vždycky".

Škola a církev nám neustále káže o boží vůli, že je kapitalismus správný a nutný, že musíme poslouchat své pány, že je to boží vůle, že jsou na světě chudí a bohatí a kdokoliv se tomuto dogmatu postaví, tak je ihned umlčován, považován za hříšníka, extrémistu či anarchistu.

Školní systém a církev jsou pořád pravou rukou svých pánů v boji proti jejich otrokům stejně tak, jak tomu bylo v minulosti. Jsou na straně bohatých proti těm chudým, na straně vlivných proti jejich obětem, na straně "zákona a pořádku" proti svobodě a spravedlnosti.

Když byl v minulosti král tyran, škola a církev lidem vštěpovaly, že musí králem nastolené "právo a pořádek" respektovat a podřizovat se tomu. Když je král svržen a na jeho místě se objeví republika, škola s církví učí k poslušnosti vůči "právu a pořádku" vlády. Poslouchej, podřizuj se! To je odjakživa hlavní náplň výuky ve škole a v kostele.

Podřiď se, protože přestaneš-li poslouchat falešnou autoritu může se ti stát, že začneš používat svůj vlastní rozum! To by bylo pro nynější "právo a pořádek" tím největším nebezpečím a stejně tak největším neštěstím pro církevní a vzdělávací instituce. Protože pak bychom přišli na to, že všechno, co se nám celou dobu snažili nacpat do hlavy, byla jedna velká lež a že jim šlo jen o to, udržet nás v okovech ať už tělesně či duševně, abychom nepřestávali pracovat, trpět a abysme byli zticha.

zobrazeno 1275x | poslední úprava 25.10.2011