Pokrytectví

Strana 127 z knihy Days of war Nights of love, kapitola Hypocrisy.

Vyhnout se pokrytectví v boji proti systému je dnes nemožné.

Společenské a politické podmínky jsou dnes nastaveny tak, že je prakticky nemožné se na nich nepodílet. Jakkoliv dnes člověk smýšlí o pracovních příležitostech nebo o ekonomickém systému samotném, nemá skoro jinou možnost než pracovat, pokud nechce zemřít hlady nebo podlehnout nemoci, jejíž léčení by si nemohl dovolit. I když nevěří v soukromé vlastnictví, pořád nemá jinou možnost než si kupovat jídlo a oblečení a platit za bydlení, pokud nechce mít problémy se zákonem. Není tu totiž žádná volná země, kterou by si ještě nikdo nezabral, a ani téměř ani žádné jídlo či jiné zdroje, které by nebyly něčím vlastnictvím.

Pokud chce někdo šířit materiál kritizující kapitalistický systém výroby a spotřeby, stejně tak nemůže činit, aniž by nezaplatil jeho výrobu a neprodával ho zájemcům – nebo alespoň neinvestoval do reklamy, aby o materiál měl někdo zájem, a nakonec i nefinancoval jeho výrobu. Pokud někdo nechce podporovat brutální mučení a zabíjení zvířat ve jménu kapitalismu, může přestat jíst maso a mléčné výrobky, přestat kupovat kosmetiku testovanou na zvířatech, přestat nosit kůži a kožešinu. Pořád tu však bude plno těchto výrobků okolo, ve filmech, které sleduje, v hudbě, kterou poslouchá a ve spoustě dalších věcí, bez kterých se v moderní době může jen těžko obejít. Kromě toho jsou společnosti, od kterých kupuje zeleninu, stejně nejspíše provázány se společnostmi prodávajícími maso a mléčné výrobky, takže jeho peníze končí na tom samém místě; navíc tu zeleninu pravděpodobně sklízeli uprchlíci nebo jiní nuceně pracující. Pro průměrného člověka, který není připraven kompletně změnit svůj život a riskovat smrt a totální vyloučení ze společnosti, je nepodílení se na té noční můře kolem něj jen nereálným snem.

Dokonce i kdybys radikálně odmítl všechny tyto instituce a oprostil se od nich, přežíval pouze prostřednictvím krádeží a přestupků, pořád bys však hrál svou roli v systému, ve statu quo. Systém je obrovský organismus zahrnující vše uvnitř svých hranic, dokonce i poustevníky prchající z něj nebo teroristy umírající v boji s ním. Bojovat s ním je možné pouze zevnitř, protože nás stvořil a vychoval, i když nás navádí proti sobě samému. Pokusit se z něj uniknout byť jen na okamžik je ve světě, tvořeném téměř jen lidskými produkty (ať už hmotnými či duševními), horší než šílenství – je to bláhový fanatismus vlastní křesťanství.

Moderní západní kultura je v nás tak hluboce zakořeněna, že je prakticky nemožné nebýt ve svém jednání ovlivňován postoji a názory, proti kterým bojujeme. Je těžké přijmout, že určitá činnost může být hodnotná, i když za ni nejsme odměněni, po tom, co nás celý život učili cenit si čas života penězi. Je velmi obtížné jednat se všemi lidmi jako se sobě rovnými, když jsme byli vychováni v respektu k hierarchii a autoritám. Není snadné užívat si výrobu nábytku více než sledování televize, po tom, co nám celý život představovali štěstí jako pasivní konzumaci. A takovýchto případů, kdy jsme lstivě ovlivňováni podobnými hodnotami a postoji, je samozřejmě nesčetněkrát víc.

To ovšem neznamená, že by odpor byl zbytečný – pokud je dnes naše rozhodování omezeno natolik, že nejsme schopni jednat aniž bychom opakovali to, čemu se snažíme uniknout, pak je vzdor ještě důležitější. To ovšem znamená, že „nevinnost“ je mýtus, kontra-revoluční představa, které se musíme zbavit i se zbytkem post-křesťanského smýšlení. Křesťanství tradičně žádá od člověka, aby byl nevinný, aby měl čisté ruce od jakéhokoliv „hříchu“. Současně je však vyhnout se hříchu tak obtížné, že tento požadavek vede k pocitu viny, selhání a nakonec i zoufalství, když člověk zjistí, že být „čistý“ a „nevinný“ je nemožné. Zákazem hříchu ho křesťanství ve skutečnosti dělá pro věřícího ještě lákavějším a svůdnějším, ať si mysl myslí cokoliv, lidské srdce nezná autoritu a bude vždy vyhledávat to, co je zakázané.

Nesmíme se dopouštět stejných chyb jako křesťané. Požadavek být čistý od pokrytectví a nepodílet se na systému má stejný efekt jako křesťanský zákaz hříchu: vyvolává zklamání a zoufalství v těch, kteří hledají změnu, a zároveň dělá pokrytectví ještě přitažlivějším. Raději než mít čisté ruce bychom se měli snažit učinit nevyhnutelné negativní okamžiky našeho života hodnotnými, snažit se do nich vložit co nejvíce pozitivní aktivity. Takovýto postup nás uchrání před zneschopněním způsobeným strachem z pokrytectví nebo hanbou za „vinu“.

Kromě toho odmítnutím pokrytectví popíráme složitost lidské duše. Lidské srdce není jednoduché, každý člověk má širokou škálu rozmanitých tužeb, které ho motivují k určitým činům. Požadovat, aby naslouchal pouze některým a vždy ignoroval ty ostatní znamená požadovat, aby zůstal neustále neuspokojen … a zvědavý. Je to typický příklad dogmatického a ideologického myšlení, které nás ovlivňovalo po staletí: vyžaduje, abychom se řídili pouze jedním jediným souborem pravidel, místo toho abychom dělali to, co se nám v dané situaci hodí nejlépe.

Je dost dobře možné, že celkově se člověk může realizovat jen skrze pokrytectví. Každý si určitě potřebuje stanovit určitý soubor základních pravidel podle svého uvážení, občasným vymaněním se z nich ale předchází stagnaci a získává možnost zvážit, zdali tato pravidla nepotřebují přehodnotit. Člověk, který se nebojí být čas od času pokrytecký, je odolnější proti zaprodání se, protože je schopný ochutnat „zakázané ovoce“, aniž by se cítil nucen udělat dlouhodobé rozhodnutí. Je imunní vůči hanbě a případnému zoufalství postihující ty, kteří prahnou po dokonale nevinnosti.

Buď na sebe tedy hrdý, jaký jsi, nepokoušej se srovnat rozpory ve své duši podřízením falešnému a vnucenému chování, nebo se jen vrátí zpět, aby tě pronásledovaly. Než abychom se stroze podřídili danému systému, troufněme si raději odmítnout myšlenku, že musíme být věrni určité doktríně, abychom se měli lépe. Nesnažme se býti nevinní, nesnažme se býti čistí nebo správní. Prohlašme ale hrdě, že jsme pokrytci, že se nezastavíme před ničím, dokonce ani před pokrytectvím, abychom získali kontrolu nad svými životy. V době, kdy je nemožné nebýt součástí systému, proti kterému bojujeme, je pouze nestoudné pokrytectví opravdu podvratné – pouze ono totiž vypovídá pravdu o našich srdcích a je schopno ukázat, jak těžké je žít moderní život, do kterého jsme byli vrženi. A už to samotné je důvodem k boji.

Autorkou textu je Jane E.Humble. Věnováno všem milovníkům kožených bund, motorek a těm, které zbožňují býti nazývány „courou“ a „děvkou“ při sexu.

Exhibit A: CrimethInc. Itself

Společenství Ideozločin je dokonalým příkladem jak úskalí, kterým musí podvratné hnutí snažící se vyhnout pokrytectví čelit, tak i osvobozujících možností, které s sebou pokrytectví přináší.

Náš plátek Harbinger kritizuje moderní jevy jako třeba reklamu, jeden ze základních kamenů moderního hospodářství, přesvědčující lidi, aby si kupovali výrobky bez ohledu na to, jestli je potřebují. A přesto Harbinger musí obsahovat reklamu, aby se zaplatilo jeho vydávání, alespoň v případech, kdy výdělky z kradených aut nestačí. Harbinger vychází, aby varoval před prodáváním ideologií, přikazujících určité způsoby myšlení a jednání, ať už jsou pro lidi dobré, nebo ne. A přesto, aby s nimi mohl soutěžit, musí Ideozločin také prodávat jakousi ideologii, sice ideologii „samostatného myšlení“, ale přesto ideologii. Určitě můžeme tvrdit, že naše výrobky a naše myšlenky jsou v lidském nejlepším zájmu, ale není to právě to, co tvrdí každá společnost a politická strana?

V tomto a dalším tisíci případů je pro nás, Ideozločin, nemožné dosáhnout určitých cílů, aniž bychom je neustále nezrazovali. Tak jak se snažíme bojovat proti systému, kopírujeme ho. Prodávání „revolučních myšlenek“ je stále prodávání myšlenek, a dokud se bude nakupovat a prodávat, nic opravdu revolučního se nestane. Navíc skutečnost, že „revoluční“ myšlenky pomáhají zachovat status quo znamená, že jakýkoliv možný odpor je už od začátku systémem vstřebán a odsouzen k neúspěchu.

Na druhou stranu, činnost je lepší než pasivita a možná že naše snaha bude přece jen mít nějaký pozitivní dopad; a doufejme, že tím, že na naše kompromisy upozorníme, jim zabráníme naše úsilí ničit. Třeba je opravdu možné dočista změnit lidské životy navzdory NEGATIVNIM důsledkům jakékoliv dnešní aktivity; stojí to za pokus.

Samozřejmě je možné, že se takovýmto idealismem sami podvedeme a i navzdory těm nejušlechtilejším záměrům zradíme své původní cíle. Možná že pod sebou sami řežeme větev, když přetváříme všemožnou lidskou touhu po změně v neplodné aktivity jako třeba nákup „revolučního zboží“ nebo probírání cizích myšlenek, namísto rozvíjení vlastních. Možná že propaganda, kterou prodáváme, pouze přiměje lidi si ji koupit – a zůstat tak zajatcem námezdního systému - a ne šířit myšlenky vedoucí k jeho rozbití. Nebo také může všechno toto pokrytectví být jen naší zástěrkou umožňující nám vydělávat peníze vytvořením neškodné pseudo-revoluční skupiny; možná že takto vypadáme schválně, aby v nás ti, jež jsou u moci, nespatřili hrozbu, než bude příliš pozdě. A co když je celý IdeozloČin vykonstruovaný právě těmito silami, snažícími se takto zneschopnit všechny prahnoucí po změně. Ale i pak to může vést k nečekaným výsledkům ... Kdo ví ?

Podstatné je jednat, jednat radostně, nepřiznávat, že nejsme schopni nic změnit, i kdyby tomu tak bylo. Kdykoliv vzdorujeme vnucenému způsobu života, kdykoliv bojujeme proti tomu, co nás vrhá v zoufalství, kdykoliv si troufneme jednat sami podle sebe, jednat vášnivě a radostně, pak už to samo je revolucí, kterou hledáme.

zobrazeno 2447x | poslední úprava 27.12.2008